Když jsi pevným hlasem sdělil, že jsi splnil vše, co se po tobě žádalo, mohli jsi vidět, jak se zvedly tázavé pohledy obyvatel vesnice směrem k Idě. Rodrik jen poraženě sklopil zrak, pravděpodobně mu už pramálo záleželo na tom, jak se situace vyřeší - tahle událost nabrala směr, který si ani nedokázal představit. Když se ozvaly udivené hlasy po tom, co jsi řekl, že tě Rodrik napadnul, pravděpodobně se chtěl tak akorát propadnout do země. Dokonce Ida po něm střelila rozezlený pohled. Situace se vyhrocovala, ale k většímu konfliktu nakonec nedošlo, protože do dějiště vstoupil starý známý Fracek.
Chlapík, kterému byste jen těžko smazali úsměv z tváře, se naprosto klidným krokem vydal k Idě a položil jí ruku na rameno.
"Ido, holka moje" začal.
"Copak takhle chceme, aby nás cizinci viděli? Aby přijeli, dostali zakázku a nedostali zaplaceno? Copak jsme taková humpulácká vesnice, hm?" apeloval na ni.
"Jen se podívej na toho zaklínače. No není to sympatický chlapík? Já jsem věděl už od první chvíle, že je to čestný muž. Buď taky čestná holka," mrkl na ni. Zatímco zaskočená Ida neměla slov, Oldřich ucítil, že přišla jeho chvíle pro využití autority starosty, a rozhodl se ještě přiložit do ohně.
"Fracek má pravdu, Ido. Není žádný důvod, proč bys mu neměla zaplatit, co jsi slíbila." řekl. Ida naposledy zaváhala, a Fracek, který se vítězně zaculil, ji rozpustile poplácal po zadku.
"Tak šup, zaplať," řekl. Zatímco Rodrik mlčel, Ida zahambeně vytáhla měšec a předala ti jej. Nebylo to moc - ale vzhledem k povaze zakázky ani málo. Mohl sis tedy oddechnout, že to odpadlo dobře, a nemusel jsi podnikat žádné další kroky k získání více či méně zasloužených peněz.
Zvláštní chlapík, tenhle Fracek. Pravděpodobně jeden z těch mála, kdo nikdy neztráceli iluze o dobrém světě, a díky tomu dělali svět okolo sebe lepším - i přesto, že to někdy stálo utrpení poslouchat jeho dlouhosáhlé monology. Tak či tak, slunce už se dostalo vysoko nad hlavy všech shromážděných, a proto byl nejvyšší čas říct sbohem a vyrazit na místo smluvené se starostovic dcerkou.
***
Adelheit na tebe již čekala. Bylo skoro k nevíře, jak moc se teď ve dne lišila od své "sukubí" formy. Její hladké zlatavé vlasy spadaly ve vodopádech podél jejích útlých ramen, modrošedé oči zářily jako studánky. Oděv, který měla na sobě podtrhoval její andělský vzhled - bílý, vrstvený šat se lehce nadouval ve větříku. S sebou měla jen relativně malou brašnu, zato napěchovanou k prasknutí.
"Jsem připravená vyrazit," oznámila ti s mírným úsměvem.
Když jste se vydali na cestu, zjistil jsi, že dívka dokáže být poměrně příjemnou společnicí - jednak se na holku z vesnice vyznala ve spoustě věcech a dokonce nebyl problém se s ní bavit například o monstrech. Mohl jsi zjistit, že některé informace má mylné - očividně rukopis, který koloval vesnicí, nepocházel z úplně důvěryhodného zdroje - Adelheit například netušila že pravé sukuby mají kopyta, neboť ilustrace z její knihy v sobě nic takového zaznamenané neměla. Dívka také měla narozdíl od Fracka výborný cit poznat, kdy se v konverzaci umírnit a dát přednost sladkému klidu.
Dostat se do většího města vám mělo zabrat několik dalších dní. To znamenalo přespat někdy také pod širým nebem. Když jste se poprvé utábořili, mohl sis v rudém světle ohně všimnout, jak dívce po tvářích stékají slzy. Snažila se, ať ji nevidíš plakat, ale - zkuste něco skrýt před zaklínačovými smysly. Litovala snad Adalheit svého rozhodnutí?
Mimo herně:Poslední aktualizace npc....a máme před sebou poslední kolo! 