QUEST: Není všechno zlato co se třpytí - D

[Sarren]

Sarren konal veledílo. Bylo neuvěřitelné, že pěstí dokázal přesně trefit nos, ale pečetí nedokázal trefit doprostřet voskové kaňky. Jeho ruka ho prostě neposlouchala - nadaný v podobných věcech totiž nebyl a ani nepatřil k těm vyloženě trpělivým, což bylo v silném kontrastu s jeho schopností hodiny sedět na místě a psát básně. Ale naštěstí pochopil, že kdyby se snažil o opravu, dopadlo by to ještě hůře a ani by na to neměl čas. Bohužel byl tak soustředěný na dokument, že udělal takovou hloupost, že nechal dveře dokořán před tím, než zapadl do pronajatého pokoje. Když znovu vyšel po tom, co zaslechl kroky směrem k pokoji majitele, narazil na Alfréda a skoro neznatelným pokývnutím hlavy naznačil, že akce byla úspěšná. Ovšem pořád nebyla za nimi - museli se totiž dostat ven.

Muž k nim brzy přispěchal a začal se jich vyptávat, jestli neviděli zloděje. Sarren se na něj podíval bez zájmu a pokrčil rameny: "Nevím, byl jsem ve svém pokoji, jen jsem slyšel kroky," pokrčil rameny, rozhlédl se, jestli kolem není ještě někdo jiný a pak mírně pozvedl ruku, aby co nejvíc nenápadně seslal znamení Somne - nebo se o to alespoň pokusil.

Mimo herně:
Somne na hloupého týpka

Irviel hodil/a 4d6 a součet kostek je 10:
2, 4, 3, 1

Pokud by se podařilo, muž se pravděpodobně začat sesouvat k zemi a Sarren by jej zachytil a tiše naznačil Alfrédovi, ať mu pomůže týpka odnést do Sarrenova pokoje. Pokud by to skutečně šlo hladce, měli by volnou cestu ven a spoustu času. Při cestě ven by Sarren zkontroloval situaci a pak při odchodu vzal misku s polévkou, kterou si objednal a část jí na místě vypil, než by vyrazil z hospody ven.

A pokud se nepodařilo no... tak to je asi průser, pokud to nezachránil kolega Alfréd.

[Valdur]

Mauro, Kalyphisea

Jakmile zavolal stráže v okolí, dostal druhý strážný mečem přímo do břicha, a na místě v kaluži své vlastní krve umřel. A jelikož se zaklínač rozhodl udělat krátký proces s oběma strážci, zamordoval i toho druhého. Ovšem v tuhle chvíli museli jednat, jelikož hlídka byla varována a mířila k nim. Museli spěchat a nepromarnit ani jednu minutu. Jakmile zaklínač zavelel k útěku, zerrikánka se rychle vrátila ke koni, kterého následně odvázala a díky zaklínačově pomoci se jim oběma povedlo zapřáhnout vůz. Kalyphisea okamžitě nasedla na zadní povoz a Mauro nasedl na koně, kterého následně kopl do slabin a sprintem se blížili k bráně. Za nimi se mezitím zjevila hlídka a mohli za sebou uslyšet, jak někdo křičí: "STÁT!" Pak jen mohli uslyšet za zády různé pokřiky, které upozornili všechny stráže v okolí, včetně dvou stráží u brány. A jelikož oba jeli sprintem a povoz byl docela těžký, tak když přejížděli skrz bránu, oba stráže, kteří se jak blbci postavili dopředu a mysleli si že zastaví, svalili na zem a ujížděli dále. Poté už měli klid a nevyslali ani jednoho jezdce. Nejspíše to neměli za tak strašné, aby vyslali jezdce k dopadení zločinců. Vůz s koněm za nějaký čas dovedli na místo, kde měli svou kořist zanechat a jakmile byli na místě a povoz s koněm tam nechali, vyrazili k chatce pro další úkol.

Sarren, Alfréd Borg

Tenhle tým byl o něco úspěšnější, skoro vše proběhlo naprosto v tichosti, tedy dokud nenarazili na pravděpodobného majitele hostince. Díval se na oba celkem podezřele, když začali na něho mluvit.

Nesmyslný hod na jeho vůli | +

Valdur hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

Každopádně uvěřil jak kapitánovi, tak zaklínači. Jen si odfrkl a chtěl jít dále, dokud tedy nezačal padat na zem, jako by na místě ihned usnul. Zaklínač ho před pádem stihl chytit a kapitán mu pomohl, aby ho odvedli do pokoje majitele. Tělo položili na postel a za sebou tentokrát zavřeli dveře. Sešli dolů, kde chvíli pobyli, aby nepojali podezření. Najednou dovnitř vrazil jeden strážný. "Všichni vstávat! Někdo ukradl povoz a zabil dva strážné! Okamžitě ven!" Začal potom vykřikovat rozkazy a hospoda byla během chvíle skoro prázdná. Poté se zvedl jak Alfréd Borg, tak Sarren a vyšli ven a zamířili k bráně. Kolem nich pobíhali vojáci a pokřikovali po sobě. Jakmile se přiblížili k bráně, chtěl je jeden z vojáků zastavit, ale jakmile si všiml kapitána, dal rozkaz ostatním, ať počkají se zavřením a nechali oba projít ven. Brána se okamžitě zavřela a tak se nemohl již nikdo vrátit. Každopádně jejich úkol byl taktéž splněn a mohli mezitím jít k místu setkání, aby si mohli vyslyšet další pokyny.

O nějaký čas později u Karla

Všichni čtyři se opět sešli v místnosti spolu s tajemným cizincem. Samozřejmě jim nezapomněli opět dočasně zabavit jejich zbraně. Karl se podíval na účastníky akce. Na Maura a Kalyphiseu se podíval poněkud pobaveně a přitom trochu naštvaně, jakoby věděl přesně, co se stalo. Co se dokumentu týkalo, tak když viděl tu pečeť, kýval nesouhlasně hlavou a mračil se, ale nijak to nekomentoval. "Takže první práci máte za sebou, gratuluji vám," začal a zatleskal jim, trochu sarkasticky. Nejspíše se divil, že to taková parta vůbec mohla dokázat. "Ale práce není ještě u konce." Jakmile to dořekl, položil na stůl mapu trasy, která vedla přes les. Na mapě byla vyznačena trasa nějaké karavany. "Před sebou můžete vidět další váš úkol. Zde můžete vidět trasu karavany, kterou doprovází ozbrojená eskorta. Bohůmžel nevím, kolik jich tam bude, ovšem můžete si všimnout, že je to skvělé místo pro přepadení." Ukázal na les v okolí. "Máte za úkol přepadnout karavanu a zajmout člověka, kterého tahle eskorta doprovází ve svém voze. Tento člověk vám může usnadnit přístup do trezoru, kde je můj majetek umístěn." Podíval se na ostatní a dal jim chvíli na pobraní toho, co jim právě bylo sděleno. "Nebudu lhát, bude to nebezpečné, ale poradím vám, využijte každou možnost, kterou vám terén dokáže nabídnout." Poté sroloval mapu a dal ji Sarrenovi. "Pojedou tou cestou až za tři dny, takže máte čas. Na mapě máte označené místo, kde máte jít. Na místě na vás budou čekat mí muži, kteří vám pomohou s přepadením, ovšem nebudou za vás bojovat, jinak udělají vše, co jim přikážete. Tohle je ode mne vše, omlouvám se, ale musím jít něco zařídit a tak vás musím požádat o odchod, odpočinout si můžete v blízkém domu. Bude tam na vás čekat můj sluha. Přeji hodně štěstí." Poté, co to dořekl se hrdinové vrátili na povrch a cestou jim vrátili jejich věci. Teď naši hrdinové měli nějaký čas na oddych a nebo se mohli připravit na další práci, to už bylo na nich.

Mimo herně:
Nechám vám nějaký čas na sociální interakci, pokud budete chtít. Dokud nenapíšu, můžete si psát zde spolu psát a nebo mi dát vědět, že chcete jít na další akci.

[Mauro]

„Viděli nás,“ odpověděl jí věcně, neboť asi nedokázala předvídat dopředu, což jí možná ve skutečnosti ani neměl za zlé, ale nebyl čas cokoliv víc vysvětlovat, natož si dlouze promluvit. Stráže se blížili a oni museli odtud co nejrychleji zmizet. To se sice povedlo, ale radost z toho neměl ani náhodou. Moc dobře si uvědomoval, že zabil dva muže, kteří za to nemohli a v podstatě jim ani neublížili, ale mohli by, kdyby promluvili. V té chvíli mu to bylo úplně jedno, necítil emoce ani city, nebo snad špatné svědomí, ale to neznamenalo, že by ho to po nějaké době nedohnalo. Nepromluvil ani slovo, tvář měl staženou s výrazem dost nepříjemným. Uvnitř to nepěkně bublalo a hrozilo jen málo k tomu, aby skutečně nevybuchl vzteky tím, jak ho to všechno štvalo, jak se to podělalo, a že se svou prací nebyl ani trochu spokojený. Představoval si to jinak, na druhou stranu mu to ukázalo, že když pracuje sám, dopadá to pak mnohem lépe, a hlavně má nad vším plnou kontrolu. Tady neměl v podstatě nic.
Za to však nikdo z nich nemohl. Na divošku se raději ani nepodíval, i když měl pocit, že má za ní svým způsobem zodpovědnost, přeci jenom tu byla jediná žena, a on je vnímal jinak. Dávaly život dalším, staraly se o domov, dokázaly spoustu dalších věcí a muži měli za úkol je chránit, aby se cítily v bezpečí. Z toho sice nic nezažil, ani by si to nedovedl představit, ale nějakou malinkou část z toho v sobě měl, jako odraz svých předků a rodiny, na kterou si ale nepamatoval.

Říct, že by si na to odložení zbraní někomu cizímu zvykl, bylo dost silné slovo, ale tentokrát to udělal bez nějakých dalších slov. Nejspíš mu to bylo jedno, nebo to nebral tak moc na zřetel, v hlavě měl spoustu myšlenek, nad spousty věcmi přemýšlel, ale soustředit se ještě dokázal. Druhý úkol si vyposlechl rovněž beze slova, dokonce neměl ani otázky, třebaže by ho pár napadlo, ale měl sto chutí se pořádně najíst a pak si dát horkou lázeň, která by ho zbavila chmurných myšlenek. Neměl tedy ani moc náladu s někým mluvit víc, než by bylo nezbytné, nicméně věděl, že by si měl promluvit s divoškou a trochu jí domluvit, i když mu to připadalo, jako když hází hrách na zeď. Stejně ho nepochopí, ať už kvůli rozdílům kraje, odkud pochází, nebo kvůli jazykové bariéře. Ale někdo to prostě udělat musel, a pakliže s ní spolupracoval, jestli se to tak vůbec dalo označit, asi byl tím pravým. Zřejmě s ním bude chtít mluvit i ona, i když těžko říct. Nejraději by se ji vyhnul, aby neudělal něco, čeho by pak mohli litovat. Vztek pomaloučku odplouval, ale opravdu jen pomaloučku a zanechával po sobě znatelné stopy.

„Rád bych si s tebou promluvil, jestli mi rozumíš,“ začal tedy, když už byli v druhém domě. Očividně to tady mělo fungovat jako dočasné doupě, kde se mohli připravit i společně, kdyby mezi celou skupinkou panovala souhra, nebo něco aspoň trochu podobného. Vyhlédl si vhodnou příležitost, pokud se chtěla Kalyphisea také nejdřív najíst, nebo cokoliv jiného, samozřejmě za ní nešel, zase tak moc se mu s ní mluvit nechtělo, a možná by byl i raději, kdyby ta chvíle ještě nějakou dobu trvala, než by s ní promluvit musel. Netvářil se sice kdovíjak přátelsky, ale bylo znát aspoň to, že už nepění vzteky, nebo to na něm aspoň nebylo tak vidět. Naštvaný byl, ale ani zdaleka to nebylo takové, jako předtím, když utíkali, nebo spíše odjížděli s povozem.
Tyto a podobné rozhovory nemusel, zvláště pak, když musel mluvit se ženami a něco jim vysvětlovat. Nejraději by to nedělal vůbec, kdyby nemusel.

[Kalyphisea]

To je sice pravda, že je viděli, ale to ještě neznamená, že je musel takhle popravit. Mohli je omráčit, vzít je třeba s sebou a nějak to vyřešit později. Ale tohle zabíjení nevinných se jí nelíbí. Vždyť kvůli tomu v podstatě opustila svou domovinu. A teď se to děje zase. Nejsou to sice její soukmenovci, ale jen pár cizích nepřátel. Které si ale tak nastavila sama. Do dneška ji nikdo nemohl spojovat s jakoukoliv akcí pro státu. Začíná si říkat, že tahle práce není to pravé pro ni. Couvnout ale nemůže. To by bylo proti její cti. Hodí tak ještě jeden nenávistný pohled po zaklínačovi a pak si hledí svého. Přeci jen jim jde o čas a měli by rychle zmizet. Chce dosednou na koně, ale toho už si zabere zaklínač, nezbývá ji tedy, než hlídat povoz s nákladem.- Popřípadě se postaví a za drkocání vypálí dva, tři šípy směrem za strážemi.

Její nálada se nijak nezlepší ani když dorazí do úkrytu. Rutina odhozených zbraní se jí stále nezamlouvá, zvláště když ví, že je ten muž schopný chladnokrevně zabít, bez emocí. Ostatně netuší, že má tu čest se zaklínačem, s netvory bez citu.Zbraně ale odloží, práce je práce a jestli je to po ni vyžadováno, tak nemůže jinak.
Nadchne ji však představa, že se tentokrát přesunou na místo jí více známé a přijatelnější. Na lesním území je ona doma. To je její teritorium a tam se jí nemůže nikdo vyrovnat. Mlčky kývne, podívá se na mapu, kde je to místo, kam budou muset dorazit. Jen se jí nelíbí, že by se měla někde se všemi těmi lidmi tady schovat v domě a na jednom patře. Avšak opět nemá na vybranou, předpokládá. Karl by z ní asi neměl radost, že mu kazí jeho plány. Ostatně on je teď její šéf.
V domě udělá jednu jedinou věc, ještě předtím, než na ni Mauro promluví. Sedne do jednoho rohu místnosti, naproti dveřím a začne si upravovat svoje zbraně, jako správný lovec. Vždy v pohybu a vždy připraven. Ani nezvedne hlavu, když na ni promluví. "Hmm." Odevzdaně a s nechutí zabručí. Nechce se jí mluvit. Není o čem. A už vůbec ne s ním. Jediné, co musí, je si na něj dávat bacha. Co když mu rupne v bedně a udělá to samé i jim. Přece mu to nebude ulehčovat.

[Mauro]

Maurovi bylo úplně jedno, co si o něm divoška myslí. Na jejích názorech mu pranic nezáleželo, nebyla mu ani nijak blízká a nadto tu byla skutečnost, že po této zakázce se jejich cesty rozdělí. Mimoděk ani na ní nebylo nic, co by měl obdivovat, nebo něco podobného. Když promluvil, rozhodl se pokračovat, byť neměl v plánu se za nic, co udělal omlouvat, jednal podle svého nejlepšího uvážení a ona stejně po čase přijde na to, že to byla ta nejlepší možnost, neboť myslet si, že by se to vyřešilo nějak samo za sebe, to bylo opravdu poněkud naivní až nesmyslné. Už jenom to, že toho prvního omráčila, se dopustila něčeho, co by jim jen tak neprošlo a stěží by oba dva strážné přemluvili, aby nic neříkali. Tomu nevěřil.
„Chtěl jsem jen říct, že by bylo dobré, kdybychom se všichni společně na tomto dalším úkolu domluvili, co uděláme, aby to nedopadlo jako dneska, že se stane něco nepředvídatelného, na co nebudeme připraveni.
Pochop, že nejsi v divočině, kde platí zákon silnějšího predátora, v tomto světě jsou jistá pravidla a zákony, který život dělá o mnoho složitějším. A tahle zakázka měla být ve vší tichosti, bez toho, aniž by nás poznali. Nevím, jestli si tomu porozuměla, ale bude nás čekat ještě další část úkolu, kdy pojedeme pro ten obraz a hádám, že tam budou stráže, kteří by nás, kdyby ti dva dneska promluvili, jistojistě poznali. Nejspíše by o nás věděli mnohem dříve, takhle mají jen ty dva mrtvé a neví nic dalšího, doufejme. Mimochodem už jen takové napadení strážného je trestné.“ a snad jí došlo, že by ji čekal trest, i kdyby po nich házela očima. Viděli je oba společně, a to byl problém. Velký problém, který Mauro musel vyřešit s jistotou, a ne s doufáním, že se to "nějak" vyřeší.
„Udělal jsem chybu, když jsem na sebe upozornil, určitě by se pak to celé stát nemuselo, ale snažil jsem se hrát a vyšlo by to, kdybys nejednala tak impulsivně a spíš předem přemýšlela nad tím, co uděláš. Co sis vlastně myslela, když si ho omráčila? Copak ti nedochází, že každý tvůj nepromyšlený počin, má svoje následky pro budoucí kroky? Že tím můžeš ohrozit celou skupinku? Chápu, že jsi samotářka, ale tentokrát nejsi sama, tak se podle toho zařiď a nejednej na vlastní pěst,“ opravdu se snažil, aby nezněl moc nepřátelsky, nebo snad, že by ji peskoval. Snažil se jí jenom domluvit a dát i jiný úhel pohledu na věc, třebaže se tím rozhodně nehodlal omlouvat, nebo něco zlehčovat. Kdyby mohl, nejraději by ji poslal pryč s tím, že to udělá sám, protože jí prostě věřit nemohl. Tak nějak mu něco říkalo, že i po tomto rozhovoru nebude jiná a nebude spolupracovat. Poučovat ji neměl v plánu, ani jí radit, to už záleželo na ni, co si z toho převezme. Jen by byl rád, kdyby trochu spolupracovala a došlo jí, že on nepřítel rozhodně není. A nejspíše ani ti dva další. To už si spíš mohl on myslet o ní, že jim veškerou snahu kazí schválně s určitým záměrem. Klidně ji Karl mohl najmout jen z tohoto důvodu.
Že se vůbec snažíš, stejně tě pošle do háje a bude si dělat, co chce. Tím spíš, jestli je to nějaká najmutá podrazačka…

[Alfréd Borg]

Oba měli veliké štěstí, že byl hospodský očividně dost natvrdlý a uvěřil jejich lži. Chvíli nato zaklínač použil nějaké kouzlo, a uspal tím muže. Poté ho společně vzali do pokoje, který si zaklínač pronajal a dali ho hezky spinkat do postýlky. Oba sešli zpět do hospody, v krátkém časovém intervalu, ale nikoliv společně. Chvíli seděli v hospodě, a když už to vypadalo, že půjdou vtrhl do hospody jeho vlastní důstojní Lešek, a začal křičet na kluky, se kterými před chvílí oslavoval, že se něco stalo, a někdo zabil dva jeho lidi. "No doprdele, doufám, že v tom mají prsti ty dva." Sice to bylo jako pro něj celkem nepříjemné, umožnilo jim to dostat se ven z hospody, jenže než došli k bráně, strážní jí chtěli zavřít. Naštěstí si jeden z nich všiml a poznal Alfréda a poručil počkat, dokud kapitán neodejde, asi si myslel, že s zaklínačem jdou po tom, co zabilo ty dva nebožáky.
Poté co se vrátili na základnu, byla zhodnocená jejich mise. Bylo jim také doporučené ubytování v blízkém domě, kam se Alfréd vydal s oklikou, protože se zastavil v nejbližším obchodě, nebo místě kde se prodával alkohol, pro lahvinku nějaké obyčejné medoviny na večer.

Když došel do domu Bílý zaklínač, konstatoval, že to oni způsobili to zabití dvou vojáků. "Neřeklo se že se nevinný zabíjet nebudou?" zeptal se Maura a té ženy s vážným pohledem, přeci jen byli to jeho lidi, ale to zde zúčastnění tušit nemohli. Poté se dal Bílý zaklíanač do rozhovoru s tou ženou a tak mu zbylo si podívat s tím druhým. Posadil se na židli k němu a otevřel si medovinu, ze které si upil. "Vytvoříme nějaký plán a nebo se budeme řídit způsobama těch dvou?" zeptal se Sarrena a vrátil se k tomu, že oni svou akci provedli čistě. Chvíli si prohlížel láhev medoviny, a pak jí uchopil pevně za hrdlo a dal jí směrem k Sarrenovy, "Chceš?" zeptal se tázavě, pokud zaklínačova odpověď byla, že nikoliv tak si s ní ještě jednou upil.

[Kalyphisea]

Kal si jen odfrkne. Jeho slova by jistě dávala smysl někomu, kdo patří k nim. Ona je ale jiná, není jako oni a nikdy nebude. Alespoň tak si to v mysli vykresluje. Sice má pravdu, že ta akce měla být ve vší tichosti, ale o to se přece snažila. Nebýt jeho, zvládli by to raz dva a beze ztrát na straně nynějšího nepřítele. O čem se tu tedy vlastně baví? O tom, jak byl neschopný a pokazil celou akci? Ne, on se snad snaží vinu svalit na ni. "Ty pokazit první," zvedne k němu oči, než je opět vrátí zpět na svoje zbraně. "Moc hluk, pak problém a mrtvoly. Ne já, ty špatný." Trest ji nezajímá, Žije na ostří nože, riskuje a tak ji to vyhovuje. Už když tuhle práci brala, doufala, že hlavně dostane své informace a za to ten risk jednoduše stojí. Část viny svede i na sebe, ale ve vzduchu je pořád cítit to napětí, že to ona nedokázala improvizovat dle jeho požadavků. Kdo si ale myslí, že je, že bude dělat to, co ji řeknou a jak to chtějí mužští? "Nepotřebovat vy. Samotář z dobrý důvod. Skupina moc hluk a problémy. Ticho, můj přítel." Ujistí ho znovu o tom, co si o tomhle spolku myslí a že je prostě nepotřebuje. Poradila by si i sama. Proto nechápe, proč je boss najal všechny. Stačí se jen podívat a už vidí, že na to tihle nemají. celou dobu se na něj ani očkem nepodívá. Nezajímá ji to. Vůbec.
"Nemuset být mrtvoly, nebýt on," pokrčí rameny a pohodí očkem směrem ke kapitánovi. Tohle na ni prostě nikdo nesvede. Hezky si to vychutnává. Jak to tak vidí, jediný problém je v tom, že tahle skupinka musí být na tomhle úkolu s ní. Kdyby tady nebyli oni, nic z toho by se nemuselo stát. Jenže je pozdě se proti tomu bránit. Přeci jen usoudí, že dělat problémy, zničí šance na úspěch a díky těm mrtvolám bude i víc stráží u povozu, tím si je jistá. "Fajn. Být po vás." Zvedne oči k zaklínači, je v nich ale vzpurnost a nesouhlas. Dělá to jen protože ví, že musí a že pak už je nikdy neuvidí a nebude muset nic řešit. Jde jen o tenhle úkol, nic víc. "Pracovat s vy, ale mít podmínky. Neplést se mi do cesta."

[Mauro]

To si vážně myslela, že se s ní bude dohadovat o tom, kdo co pokazil první a čí je to vina a tak dále? Začínal mít pocit, že to celé byla jedna velká chyba. Kdyby se na tuto zakázku jednoduše vykašlal hned na začátku, udělal by nejlíp. Nevěděl sice, jací jsou ti dva muži, co tu s nimi byli rovněž, ale o divošce vážně pochyboval. Vůbec nebrala na zřetel, co jí řekl a pořád si mlela tu svou. Bylo to pouhé nevychované mládě, které si zřejmě myslelo, že svět je jedno velké dobrodružství, ale on byl zkušený zaklínač, který právě musel polknout trochu hrdosti, když přiznal svou chybu, ale on se ji snažil napravit a vyšlo by mu to. Ona svou chybu nepřiznala, bylo jí jedno, jak by to vlastně dopadlo a ještě si dovolila ho označit za špatného. To s ním mělo hnout? Na svou hlavu už toho slyšel tolik, že to jednoduše přešel a otočil se k tomu chlapíkovi, co měl očividně ve zvyku poslouchat cizí rozhovory. Nic mu neřekl, ostatně nebyl tam přítomen, a kdyby Mauro věděl, o koho se jedná, a že si v hospodě objednal kus žvance, zatímco se ostatní snažili dělat svou práci, dost pravděpodobně by za sebe nechal promluvit velké pěsti.
Měl toho akorát tak dost. "Nejsi v pozici, ve které by sis mohla klást podmínky. Každej z nás je zvyklý pracovat samostatně," uzemnil ji, protože si začínala až moc myslet. Nijak zvlášť pro ně důležitá nebyla, tak nechápal, proč by měli na tohle přistupovat. Nebo si myslela, že to bez ní nezvládnou? Zasmál se a zavrtěl hlavou, načež ukázal ke dveřím. "Když jsi tak dobrá a pracuješ sama, hrdinko, tak proč hned nevyrazíš? Nikdo tě přece nenutí, abys tu zůstávala a spolupracovala," ušklíbl se a potom vstal. Sám nakonec zamířil ze dveří ven, neboť neměl nejmenší chuť pobývat na místě, kde byla tahle ženská. Nevzdával se, ale už to prostě nesnesl a potřeboval si zchladit žáhu.

[Sarren]

Sarren se pro sebe velmi mírně zlomyslně usmál, když jeho znamení zafungovalo. Byl to silně opojný pocit, tohle ovládání lidí. Nebo v tomhle případě uspávání - to je jedno. Axie sice bylo to nejlepší, co získal ze zaklínačské výbavy, ale Somne se v téhle situaci hodilo lépe a umožnilo jim získat více času. Což ocenil, protože se těšil na tu polívku, ze které si, doufejme, stačil alespoň něco usrknout, než je začali najednou vyhánět ven. Sarren ukázkově nespokojeně zahučel, když jej vyrušili u jídla a pak neochotně spolu s Alfrédem zamířil ven. Sarren s Alfrédem neprohodil jediné slovo, a vycítil problém, když zamířili k bráně. Naštěstí však někteří v tom budižkničemu rozpoznali asi někoho pro ně důležitého, a tak proklouzli. Když byli konečně z doslechu, Sarren promluvil. "Máš tu známé. To není dobré. Nebezpečné," zhodnotil to. Alfréd ohrožoval nejen sebe, ale i všechny ostatní, pokud byl místní známou autoritou. Ale... taky se jim to hodilo. "Ale kupodivu nám to pomohlo. Jsem překvapenej. Ale pořád to je riskantní," trval si na svém. První přišel ožralej, a pak tohle. Měli vážně kliku, že jim to hrálo do noty.

U Karla Sarren už ani nekomentoval zabavování zbraní. Jak hloupé! Sarren si pohrával s myšlenkou, že by přede všemi použil Axie na něj a nějakým způsobem ho nehorázně ponížil a zesměšnil, ale nakonec si nechal zajít chuť. Chtěl se dobrat nějakého výsledku, a hlavně také odměny. Na té mu záleželo hlavně proto, že kvůli téhle misi už něco utratil. Normálně by si pokoj totiž nepronajímal. Poslechnul si další instrukce a vzal si mapu. "Usnadnit jakým způsobem? Zná zabezpečení? Bude spolupracovat, nebo mu máme vyhrožovat?" zeptal se ještě Karla a doufal, že v tom nebude příliš tajnůstkářský, aby věděl, s čím počítat.

Později v domě, do kterého se odebrali, si Sarren sednul do kouta a ostatních si nevšímal. Vytáhnul si zápisník a začal přemýšlet, ale pak se kousek od něj začal bavit Medvěd s divoženkou, takže neměl potřebný klid. Aby toho nebylo málo, za chvíli se k němu přisral pán kapitán a dožadoval se sociálního kontaktu. Sarren zaklapl zápisník, aby všechno z jeho obsahu zůstalo skryto a zvedl zrak k nabízené flašce medoviny. Díval se na ni asi tak nedůvěřivě a pochybovačně jako dítě na lžíci rybího tuku, o kterém babička tvrdí, že je přece zdravý. Pak lehce zavrtěl hlavou (nie, radšej knihu!).

Otázka zabíjení byla gryfímu zaklínači úplně jedno, sám by se toho neštítil, když by to uznal za vhodné v dané situaci. "Nevím, jestli má cenu vytvářet plán, ale jestli nebudou spolupracovat, rozbiju jim ciferník oběma," okomentoval to, jako by tu sám byl spíš za trest, než dobrovolně. Byl už však odhodlán tu práci dotáhnout do konce a to i za cenu toho, že se mu tihle tři zmetci budou plést pod nohy. Pak ještě chvíli poslouchal rozhovor Kaly s Maurem a nakonec to nevydržel a protočil panenkami. "Ta ženská by se alespoň mohla naučit mluvit," postěžoval si k Alfrédovi. Kdo by řekl, že zrovna zaklínači tolik záleží na jazyku a jeho správnosti, ovšem Sarren v tomhle nebyl běžným zaklínačem. V jazyku bylo mnohem víc, všechny myšlenky a verše. Kalyphisea Sarrenovi přišla možná příliš impulzivní a nelogická, ale musel jí nechat jednu věc - že si za každou cenu razila svoje, bez ohledu na to, co si okolí myslelo a říkalo. A to bylo něco, co měli společné. Sarren se přistihl, jak na ni v jednu chvíli zírá, ale ve skutečnosti nebyl nijak očarován jejím vzhledem, spíš jejím chováním. Tak nějak ho iritovalo a interesovalo zároveň.

[Alfréd Borg]

Alfréd se na zaklínače podíval smutně, když odmítl jeho medovinu, ale sám si ten lok dopřál, poté jí zavřel a postavil vedle židle. Na chuť mu to už stačilo, a opíjet se nechtěl.
"No, nepochybuji o tom, že tu všichni čtyři nejsem dobří bojovníci, ale nevím jestli jsme schopní stát přesile, bez nějakého plánu, chtělo by vybrat, alespoň vhodné místo po té cestě kde pojedou, možná nějaký plán B a tak." vysvětloval svůj záměr Alfréd, jelikož nechtěl chcípnout jenom proto, že do 30ti lidí naběhnout jak vidláci. "No s tím rozbíjením bych počkal, ještě je asi budeme potřebovat. " povzdechl si Alfréd, no je fakt moc hezký, že se oba hádají, ale ne teď.