Zkušební lokace: Krčma U Dvou krkavců

[Arleight Primm]

Na rtech se mladíkovi zablýskl úsměv, když jeho větu zopakovala, ale nic víc neřekl. Jejich společnost by se celkem jednoznačně dala označit za tichou, protože ani jeden neměl větší zájem říkat víc, než bylo třeba. Arleight se zatím neosmělil a nenajedl dost na to, aby měl na nějaké konverzace chuť a tak pouze nečinně ujídal chodobně málo naplněné lžičky s hrachovou kaší. Očividně nebyl jeden z těch, kteří do sebe jídlo ládují jak nejrychleji dovedou a protože byla kaše dobrá, hezky si jí vychutnával.
V tomto kole měla Elfka poměrně štěstí, neboť jí také padly dvě dvojičky, což rozhodně nebylo špatné. Pokud ho něco zajímalo, tak to momentálně byla ona hra, kterou ti dva hráli. Pak se ho ušatá dívka s proklatě šedivýma očima optala na další, jednoduchou otázku. Z toho mu došlo, že pravděpodobně holduje spíše elfštině, než lidskému jazyku. "Často," zněla jeho odpověď, jako by si snad ani nevšiml Zenna, který se tu objevil. Odpověď nebyla rozvedena ničím více, než-li letmým úsměvem. A protože chtěl hrát a oné hry si také užít, rozhodl se opět nechat na stole dvě šestky a dohodit si další tři kostky. Pár dvojek mu očividně nestačil.


Ponechává: 6,6

Hází:

Arleight Primm hodil/a 3d6 a součet kostek je 9:
1, 2, 6

[Zenn]

Přihlížel dalšímu černovláskovu hodu, vůbec netušíc o co se tu jedná, natož aby měl ponětí o tom, jak dobře se Arleightovi momentálně vede. Sledoval, jak dřevěné kostičky hravě poskakují po desce stolu a hledal jediný důvod k tomu, proč by to mělo být užitečné. S hrou v kostky ho jednoduše ještě nikdo nikdy neseznámil.
V tomhle světě byla očividně velká spousta věcí, kterým nemohl porozumět. Například dívčina slova z úleku vyřknutá. Byla vyslovena tiše, ale jeho citlivému uchu neunikla a vysloužila mladé elfce jistou dávku jeho pozornosti. Hrát? Je to hra? Jediné hry, které znal, sestávaly v různém předhánění se v rozličných fyzických výkonech a to jejich počínání zrovna připodobitelné nebylo. Po krátkém zapátrání v jejím obličeji nakonec bezvýrazně vyslovil jediného slova.
„Možná.“ V téhle společnosti se očividně slovy pořádně šetřilo. Neměl ale jinačí odpovědi. Vše záleželo na tom, jestli během krátkého pozorování pravidla hry pochopí, nebo mu je někdo ochotně sdělí. Navíc jeho pohled tak trochu pátravě spočinul na druhém chlapci, skoro jako by od něj vyžadoval nějaké svolení. Hned však zas přeskočil ke kostkám, které tentokráte rozhodila na stůl právě jediná dáma u stolu.

[Irviel]

Irviel se na svou předchozí otázku dočkala hned dvou odpovědí. To ji celkem pobavilo, vzhledem k tomu, jak těžké muselo být si nevšimnout cizince s hadíma očima. Ani jednu odpověď vlastně nečekala - tu spoluhráčovu proto, že nebyla určena jemu, a zaklínačovu proto, že to byla odpověď věru neurčitá. Podle Irviel se kostky buď hrály nebo ne, a nic mezitím neexistovalo. Pokrčila rameny, ať se tedy rozhodne, co chce, a znovu se zaměřila na hru.

Jednoočko hodil trojici šestek a Irviel se zašklebila. Věděla, že v tuto chvíli není dobré sázet na trojičky - to by neměla moc velkou šanci - a tak se rozhodla, že zkusí své štěstí na full house. Zatřásla s kostkami o trochu déle, než normálně, jako kdyby si v duchu odříkávala mantru pro štěstí. Ve skutečnosti jen intenzivně myslela na své přání a nechala se jednoduše pohltit vlastním soustředěním.

Ponechává: 5,5,4,4

Hází

Irviel hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

[Arleight Primm]

Arlee se v průběhu hry nenechal vyrušovat ani Zennem. Mohlo to vypadat, že se proti dívence spikli a teď ji odtáhnou někam za chalupu, okradou jí, ojedou jí a nechaj jí tam samotnou ať tápe po svobodě. No, zatím se naštěstí nic takového nedělo a Arlee shrábl výhru do svého měšce. S vídězným, pokřiveným úsměvem ji sjel svým chladným pohledem ve kterém se zalesklo pobavení. Každopádně, koukl se na Zenna a posunul se, aby si sedl místo něj na jeho místo.
"Tak, a teď ty, šup do toho, vysvětlím ti to. Hodíš pět kostek a čím víc stejných čísel na nich je, tím líp. Zkus si to, no.." podal mu kalíšek s nevídaně trpělivým nádechem v onom tajemném, pobaveném tónu. To bylo proto, že vyhrál a těšil se ze své výhry. Samozřejmě, dívčině tu prohru nepřál, ale litovat jí nehodlal. Pomalu dopíjel svůj bylinkový odvar a čekal, jak se bude dařit Zennovi. Své jméno ještě nevyřkl a dokud by se jej nikdo nezeptal, asi by ho ani neřekl.

[Zenn]

Pan jednooký konečně přičetl význam jeho přítomnosti, což pro Zenna mělo jistou cenu, ač docela maličkou. Na nabízené místečko, na kterém stihl Arlee už vysedět pohodlný a teplý důlek však nepohlédl s nadšením. Princip té hry se mu zrovna nezamlouval. Neviděl v tom žádnou potřebu skillu a naopak až moc velký vliv jednoho přelétavého faktoru - štěstí. Hloupá hra. Ale nakonec přece usedl a jedním pohybem ruky konečně stáhl z hlavy promáčenou kapuci. Dalším rychlým gestem se chopil kostek.
"Sázíš." Sdělil svému kumpánovi, neb díky předchozímu pozorování věděl, že se tu čachruje s těmi podivnými neužitečnými plíšky jimiž se zrovna pyšnit nemohl a bez otálení otevřel dlaň. Nevzrušeně pozoroval jak sebou kostky klepají o stůl a koutkem mysli se otřel o ideu, jež byla na místě. Zdalipak mu ještě vůbec nějaké štěstí po tom všem zbylo.

Zenn hodil/a 5d6 a součet kostek je 17:
2, 3, 2, 5, 5

[Diana Morescu]

Dveře krčmy se po nějaké době nečinnosti opět s pronikavým zaskřípěním otevřely. Z nečasu, který panoval venku, vstoupila do přítmí v podniku dívka. Bílé vlasy, které měla dlouhé k pasu, se jí vlivem deště lepily k tělu, které měla oděné v mužské košili a kožených kalhotách. Drobná, bledá osoba se kolem sebe rozhlédla fialkovýma očima, na okamžik spočinula pohledem na trojici lidí u stolu, zrovna hrajících kostky, a potom se vydala k nejbližšímu stolu. Čekala na obsluhu, u které si objednala pivo a kukuřičnou kaši, a zatímco na svoji objednávku čekala, a i když jí ji už přinesli, po očku pozorovala je, co dělají a o čem mluví. Ne, že by byl její největší zájem šmírování, to vůbec, ale byla zkrátka příliš zvědavá na společnost kolem sebe, a zároveň příliš nesmělá, než aby se šla přidat.
Napila se piva a ujedla z misky s kaší. Nebylo to žádné jídlo králů, ale člověka to nasytilo, a to je vždy to, o co jde především.

[Irviel]

Hořkost z prohry nikdy neměla dlouhého trvání, pokud se nabízela odveta, nebo minimálně další hra. Podle několika slov a tak podle toho, že si jednoočko vyměnil se zaklínačem místo Irviel usoudila, že zaklínač kostky nejspíš v životě neviděl a ten druhý mladík se jej s nimi chystá seznámit. Elfka vyštrachala pár dalších mincí v záhybech svého oděvu, ale pravděpodobně to byla její poslední sázka - pokud samozřejmě tentokrát neshrábne bank ona. A to měla v plánu.

Vatt'ghern sedící před ní si konečně stáhnul kapuci a elfka zjistila, že vypadá ještě mladistvěji, než očekávala. O to více nepřirozené byly jeho oči. Elfka se znovu přinutila nezírat, ale v téhle společnosti to začínalo být poměrně těžké. A když se podívala na jakousi nově příchozí dívku, přistihla se, že si ji prohlíží s otevřenou pusou. Zavrtěla hlavou a pokusila se ze sebe setřást blouznění, ale když se podívala znovu, nic se nezměnilo. Z nějakého důvodu najednou doufala, že všichni ti tři podivíni nejsou nijak spřízněni.

Zaklínač mezitím stačil hodit kostky a hned z kraje získal dvě dvojičky. Zase dvě dvojičky. To nebylo špatné, ale Irviel - zkušená hráčka - to přeci dokáže i lépe!

Irviel hodil/a 5d6 a součet kostek je 23:
6, 6, 3, 5, 3

[Arleight Primm]

Arleight bez sebemenšího problému ponechal stejný počet mincí na stole, aby mohl jeho kumpán hrát. Nebo spíš aby se mohl naučit hrát tu nesmyslnou, hazardní hru, jak by řekli někteří. No, Arleight nebyl rozhodně jedním z nich, protože kostkový pokr hrál rád a často a zatáhnout do hazardu někoho dalšího? Pro něj naprosté potěšení, aspoň bude mít s kým hrát.
Jakmile oba hodily své kostky, blýskl po elfce úsměvem. Dneska očividně hrálo štěstí do karet.. respektive kostek, těm zkušenějším. I když i o tom by se dalo pochybovat, když byly kostky spíše o štěstí. Nyní už se osmělil, protože nebyl součástí hry, při které bylo ono vražedné ticho denním chlebem.
"Hmm, copak by sem tak mohlo přivést někoho, jako jsi ty?" prohodil ledabylou větu mezi hrající hráče, ovšem jeho pozornost si získal někdo jiný, neboť se při oné otázce díval jinam. Mohlo to evokovat pocit, že ho to vlastně nezajímá, ale proč by se jinak ptal, že? Jeho podezíravé, indigové očko se stáčelo směrem dívky s bílými vlasy. Zdálo se mu, jako by sem nezapadala. Což byl pěkně blbej odhad, když seděl u stolu s polozaklínačem a elfkou, přičemž sám vypadal, jako by chtěl zavraždit celej svět. Bílý vlasy by měly být v pohodě ne? No, možná kdyby někdy někoho s bílými vlasy a fialovýma očima viděl. Buď to bylo hodně, hodně zvláštní, nebo dotyčná byla čarodějka. Věděl, že čarodějné upravování vzhledu je u magií ovládaného plémě vcelku obvyklé. Tak či tak, ani jedna z možností se mu nelíbila. Co když to byl nějaký špeh? No, dívala se jejím směrem ne? Arleight na ni povytáhl obočí (které bylo vidět), což rozhodně nepůsobilo přátelsky.
"O co se ta malá snaží?" utrousil polohlasně k okupantům stolu, zatímco si objednal u hostinské další čaj. Ten svůj už dopil a protože chtěl zůstat v klidu a v pohodě, potřeboval další.

[Zenn]

Když do lokálu vstoupila další osoba, mladý zaklínač si toho nijak viditelně nevšímal a ani její neobvyklý zjev na tom nic nezměnil. On měl teď svoje kostky. Kostky, se kterými byl právě docela dost bezradný. On i elfka skončili podobně – měli po dvou dvojicích a on vůbec netušil co si s tím podít. Netušil jestli zrovinka vyhrává nebo prohrává, ani co dál dělat a osoba, co měla být jeho rádcem, soustředila svou mysl někam úplně jiným směrem.
Těžkou hlavu z toho ale neměl. Byly to Arleightovy peníze, ne jeho a když je prohraje… Inu, to černovlásek ho k hraní té hlouposti navezl, aniž by mu pořádně vysvětlil, o co jde, tak ať si to zaplatí.
Předtím vypozoroval, že při dalším hodu hráči vyberou jen nějaké kostky, se kterými znovu hodí a protože někde hluboko v něm blikotala maličká jiskérka perfekcionismu, byla to zrovna ona osamocená kostka, které neměla druhou do páru, kterou vzal a znovu hodil. Mezitím však stihl ještě prohodit úkosem odpověď na jednookého blbou otázku, aniž by na něj byť jen pohlédl. „Najíst se?“

Nechal si: 2,2,5,5

Zenn hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

[Diana Morescu]

Kaši dojedla dívka před malou chviličkou, proto teď v levé ruce držela korbel s pivem, který si trochu opatrně naklonila k ústům, a napila se. Odložila nádobu s pivem zpět na dřevěnou desku stolu a podívala se na mladého černovlasého muže s páskou přes oko, který zrovna před malým okamžikem promluvil. Na tu vzdálenost mezi stoly mu sice se svými trochu vycvičenými smysly rozuměla docela dobře, ale otázka, kterou pronesl, stejně nepatřila jí, třebaže se na ni v tu chvíli díval. Krátce pohlédla do jeho tmavě modrého oka a trochu nervózně odvrátila pohled. Nelíbil se jí ani zdaleka výraz toho muže. Nevěstil nic dobrého, spíše to vypadalo, jako by ji z něčeho podezíral, a to se jí vůbec nezamlouvalo. On totiž také nevypadal jako zrovna počestný občan města, a s někým takovým se nechtěla dostat do křížku. Navíc si dobře všimla luku a toulce se šípy, který byl až moc blízko něj na to, aby mu nepatřil. A ona se rozhodně šípům moc bránit neuměla.
Když se na něj ohlédla znovu, díval se už zase do své společnosti a o něčem s nimi hovořil. Nesnažila se teď zaměřit na to, co říká, jen si ho znovu pozorně prohlédla, a potom se jeho směrem zamračila. Nechala servírku, aby odnesla její prázdnou misku od kaše a také nádobu od dopitého piva - a nechala si přinést vodu. Pivo je dobré na zahnání žízně, o tom žádná, ale dívčina tělesná konstituce jí nedovolovala více než jeden plný korbel, aniž by se začala cítit opilá. A pak, říká se, že každá „nálož" alkoholu se má zapít jednou sklenicí vody, aby se to v těle alespoň trochu vyrovnalo.
Zatímco na vodu čekala, zase se zadívala na desku stolu, u kterého byli ti lidé. Tedy, přesněji, dva lidé a elfka. I když ten jednooký také nevypadal úplně lidsky. Každopádně, s trochou nadsázky to prostě byli lidé. Osoby. Sledovala stůl, u kterého seděly ty tři osoby. To je nejpřesnější. Hra v kostky ji fascinovala, třebaže nikdy nezkoušela sama si zahrát. Párkrát už ale hráče sledovala a trochu něco ohledně pravidel pochytila. Neměla ale vlastní kostky, a proto ji mezi sebe hráči nikdy nebrali.
,Ten jednooký půjčil tomu muži své kostky,´ pomyslela si dívka. ,Jenže já tam nepůjdu. Nevypadá to, že by o mě stáli, naopak. Možná bych měla zmizet, jak jen nejrychleji to půjde. Možná bych vážně měla.´
Jenže se samozřejmě neměla k odchodu. Zaprvé ovšem proto, že jí servírka teprve přinášela objednanou vodu. Zadruhé proto, že si tu ještě musela zařídit nocleh, než odejde - nechtělo se jí hned tohle místo opustit nadobro, chtěla si minimálně na pár dní trochu odpočinout - a za třetí v tom bylo zkrátka to, že se cítila ve společnosti dobře. Nebaví se s ní, nechtějí ji tu, ale není sama. A třebaže odešla od své učitelky, ale hlavně věrné přítelkyně, teprve před několika měsíci, společnost jiných mluvících živých osob jí začala nesnesitelně chybět.