od Diana Morescu » 25 dub 2016, 17:06
Kaši dojedla dívka před malou chviličkou, proto teď v levé ruce držela korbel s pivem, který si trochu opatrně naklonila k ústům, a napila se. Odložila nádobu s pivem zpět na dřevěnou desku stolu a podívala se na mladého černovlasého muže s páskou přes oko, který zrovna před malým okamžikem promluvil. Na tu vzdálenost mezi stoly mu sice se svými trochu vycvičenými smysly rozuměla docela dobře, ale otázka, kterou pronesl, stejně nepatřila jí, třebaže se na ni v tu chvíli díval. Krátce pohlédla do jeho tmavě modrého oka a trochu nervózně odvrátila pohled. Nelíbil se jí ani zdaleka výraz toho muže. Nevěstil nic dobrého, spíše to vypadalo, jako by ji z něčeho podezíral, a to se jí vůbec nezamlouvalo. On totiž také nevypadal jako zrovna počestný občan města, a s někým takovým se nechtěla dostat do křížku. Navíc si dobře všimla luku a toulce se šípy, který byl až moc blízko něj na to, aby mu nepatřil. A ona se rozhodně šípům moc bránit neuměla.
Když se na něj ohlédla znovu, díval se už zase do své společnosti a o něčem s nimi hovořil. Nesnažila se teď zaměřit na to, co říká, jen si ho znovu pozorně prohlédla, a potom se jeho směrem zamračila. Nechala servírku, aby odnesla její prázdnou misku od kaše a také nádobu od dopitého piva - a nechala si přinést vodu. Pivo je dobré na zahnání žízně, o tom žádná, ale dívčina tělesná konstituce jí nedovolovala více než jeden plný korbel, aniž by se začala cítit opilá. A pak, říká se, že každá „nálož" alkoholu se má zapít jednou sklenicí vody, aby se to v těle alespoň trochu vyrovnalo.
Zatímco na vodu čekala, zase se zadívala na desku stolu, u kterého byli ti lidé. Tedy, přesněji, dva lidé a elfka. I když ten jednooký také nevypadal úplně lidsky. Každopádně, s trochou nadsázky to prostě byli lidé. Osoby. Sledovala stůl, u kterého seděly ty tři osoby. To je nejpřesnější. Hra v kostky ji fascinovala, třebaže nikdy nezkoušela sama si zahrát. Párkrát už ale hráče sledovala a trochu něco ohledně pravidel pochytila. Neměla ale vlastní kostky, a proto ji mezi sebe hráči nikdy nebrali.
,Ten jednooký půjčil tomu muži své kostky,´ pomyslela si dívka. ,Jenže já tam nepůjdu. Nevypadá to, že by o mě stáli, naopak. Možná bych měla zmizet, jak jen nejrychleji to půjde. Možná bych vážně měla.´
Jenže se samozřejmě neměla k odchodu. Zaprvé ovšem proto, že jí servírka teprve přinášela objednanou vodu. Zadruhé proto, že si tu ještě musela zařídit nocleh, než odejde - nechtělo se jí hned tohle místo opustit nadobro, chtěla si minimálně na pár dní trochu odpočinout - a za třetí v tom bylo zkrátka to, že se cítila ve společnosti dobře. Nebaví se s ní, nechtějí ji tu, ale není sama. A třebaže odešla od své učitelky, ale hlavně věrné přítelkyně, teprve před několika měsíci, společnost jiných mluvících živých osob jí začala nesnesitelně chybět.

