QUEST: Hodina mezi psem a vlkem - D

[Visia Englert]

Přesně ve chvíli, kdy stařec tak zadumaně upozornil, ať se mu nesmějí, začala Vis potlačovat smích. A ač to možná zní trochu nemorálně, zábavná jí přišla už jen už jen ta bezmoc, s jakou to všechno stařec vykládal. Ona v tom samozřejmě neviděla takový problém, protože tu byla i vysvětlení, která se jevila jako přijatelnější, než že po něm jdou nějaká pekelná psiska. A jako bonus ani dnes nebyla zrovna přátelsky naladěná, takže si s ní přítomní ještě užijou. Jedině k Irviel chovala respekt za to, jak jí minule pomohla, ale poděkovat jí může i jindy, až kolem nich nebude tolik očí.
Vyslechla si kněžčinu reakci, která jí přišla ještě absurdnější, než mužovo vykládání a korunu tomu nasadil ten zaklínač, co už ho viděla u dostihů.
Podívala se na něj a zvedla obočí v ironickém pohledu.
"Nevím, jak ho vůbec můžeš osočovat z takových..." Zamyslela se. "...naprosto opodstatněných činů." V půlce věty jí došlo, jakou mají tyhle věci spojitost a že tahle kouzelná babička má recht a vlastně se i docela vyzná. A když o tom tak přemýšlela, nejspíš se vyzní i líp, než kněžka, nebo elfka a čarodějka dohromady. Vis toho o přízracích, pokud to ovšem nebyla jen smečka vzteklých psů, což jí přišlo pravděpodobnější, ale i minimální zájem zaklínače to vyvracel, příliš nevěděla, takže Zenn by se tu nakonec ještě mohl hodit.
"Možná to nakonec nebude až tak jednoduchý." Otočila se na elfku a během toho ještě stihla uvažovat, jaký pokrok stihla udělat v obecné a že teď vlastně hovoří docela plynule. Také si začala počítat, kolik jí z toho kápne. Tisíc zlatých, vydělit jeho opilostí a tím, jak se zoufale snaží zachránit, k tomu připočíst jeho hadry a to, že je nejspíš dost chudej, ještě rozdělit mezi čtyři. Hm, dvacka by z toho kápnout mohla. Zauvažovala a nakonec pomalu vstala a obešla si celou čtveřici, aby získala přehled.
"Asi bychom se tam mohli podívat, pokud nám tady "pán" zaklínač bude dělat doprovod, třeba i něco zmůžeme." Rozhodla nakonec a byla připravená se vydat k místu, kde se měli ti psi objevovat. Nakonec, kdyby to opravdu byly přízraky a ne toulavá smečka, obohatí se alespoň zkušenostmi, které jsou v jejím oboru celkem žádané, což je pořád vcelku přijatelné.

[Arleight Primm]

Ačkoli tu před chvílí ještě seděl stařec uhořekovaný zcela sám a byly mu přikládány pouze zvláštní pohledy, jakmile se zmínil o odměně, hned to byla jiná a hned se u něj seskupila skupinka odvážlivců, kteří ho chtěli o ty pekelné psy ochudit. Opilému starci však bylo zcela jedno, zda ta záchrana bude z lítosti, či jednoduše z touhy po odměně.
"To víte paninko, ouděčnost Melitené je toť známá všude, kam hodíte oko," řekl zaujatě muž, ovšem bylo zcela sporné, jestli byl tak zaujatý dotekem sladké blondýnky se zcela čistými úmysly, nebo Meliteliným milosrdenstvím. Zaklínačových keců jako by si ani nevšiml, stařec pokračoval ve své opilosti ve své mluvě.
"Děkuju vás na sto tisíckrát, dobrý duše, jste sraušně milostiví šici," pokračoval a začal je postupně objímat, protože ho ani na chvilinku nenapadlo, že by to bylo v jeho opilosti něco divného.

Tu ale na scénu přichází černovláska, od vedlejšího stolu zle pokukující, očividně nepřející starcovi jeho náhlý příval štěstí. "Toho opilce chcete zachraňovat jó? Tak to hodně štěstí a aby vám fakticky vysolil to co slibuje, sketa jedna vopilecká, falešnická," odprskla si na jeho počest černovlasá dívka, než opět vyskočila a vydala se nabubřele odkráčela do kuchyňky. Vše nasvědčovalo tomu, že možná ví něco víc a ačkoli se nad tím dotyční mohli pozastavit, mohli to také nechat plavat, ať tak či tak, černovlásku patrně ještě uvidíme.

[Zenn]

Mladík si neodpustil znechucený úškrn. To jakým způsobem ho ten muž ignoroval mohlo znamenat buď to, že ho neslyšel, a nebo to že se zřejmě obul do toho správného místečka. Vzhledem k tomu, že ho oslovil přímo a dost nahlas usoudil, že to bude spíše to druhé a ostatně to bylo tím důvodem, proč se tak šklebil. Mlčení přeci odjakživa znamená souhlas, no ne?
Přesto to v něm nadále nevyvolávalo žádný větší zájem, pročež poněkud nechápavě upřel svůj dravčí pohled na zrzavou čarodějku. Sice měla v hlavě dostatečně velký kousek mozku, aby jí včas došlo jakým způsobem Zenn uvažuje a proč se ptána co se ptá, ale nějak moc rychle se chytila toho, že má mladík v úmyslu se v celé věci víc angažovat. „Proč bych měl? Jestli ho honí vzteklí psi, nezajímá mě to. Jestli sou to bargesti, tak si zaslouží, co dostává.“ A nejsem zaklínač. Čímž pro něj byla celá kapitola uzavřena a zas se začal plně věnovat svému poháru a pitivu v něm. Zcela neškodné vodě, mimochodem.
Projev zdejší servírky samozřejmě zachytil. Veškerou reakci však zúžil jen na krátké sledování pohledem a ocenění toho, že je tu i nějaká myslící ženská, začínal v ně totiž celkem jasně ztrácet víru. Což od někoho, kdo už dávno ztratil víru v cokoliv, může znít trochu divně.

[Visia Englert]

Kecy toho starce úplně ignorovala, stejně jen mluvil k té kněžce a neměla šanci se dozvědět něco smysluplného. Radši věnovala pozornost tomu nepříjemnému zaklínači, přestože pomalu začínala nabývat stejného názoru, jako on - její účast na tom všem je vcelku zbytečná a jí z toho nic moc nekápne (kromě těch deseti bodů, které ovšem neocení tak náležitě, jako autorka). Na druhou stranu, pokud to vážně byli baghesti, ještě nikdy je neviděla a docela jí zajímalo, jak vypadají, nehledě na nějaká větší rizika. Přece jen, ta profesní zvědavost byla vážně silná a mohlo jí to všechno přinést nové zkušenosti.
"Je to přeci tvoje práce," řekla mírně pohrdavým arogantním tónem a ušklíbla se. Bylo tu sice pár dalších profesí, jakými by se žlutooký mohl živit, ale vesměs všechny měly stejný základ - někoho nebo něco zabít.
Černovlasou děvečku vyprovodila nepříjemným pohledem, ale nijak její slova nekomentovala. Nebyla tak blbá, aby si nedala pět a pět dohromady, spíše jí iritovalo, že se k tomu vyjádřila takhle neurčitě, přestože jim dala najevo, že něco ví. Zatím jí přišlo zbytečné zjišťovat co, ale až nabudou více informací u mužova domu, pokud se tam nakonec vůbec dobelhaj, třeba se jí bude hodit za ní zajít. Určitě si na ní vzpomene, pokud to bude nutné.
"No, budeme tady jenom sedět, nebo se konečně začne něco dít, když už jsme se tak krásně sešli?" Zvedla obočí a pohlédla na obě ženy - parťačky a přece jen úkosem shlédla i zaklínače.

[Irviel]

Irviel si už začala nadávat, do čeho se to zase namočila, ale pak si řekla že jí z toho přeci jen skutečně může něco kápnout a přinutila se zůstat. Rozhodně na to nebyla sama, a hlavně útočila na dálku, takže kdyby bylo nejhůř, vždy mohla své kumpány nechat těm psům - ať už byli cokoliv zač - a zdrhnout z místa činu. A hlavně, byla tu Visia, o které už věděla, že není jen neobyčejně hezkou dívkou a ta kněžka, která působila tak nějak sebejistě. Chlapík s mečem moc neprojevoval zájem se k nim přidat, nicméně kdyby to udělal, nejspíš by se všichni mohli tak nějak cítit líp (pokud se mu třeba přitom nekoukali do očí).

Jakmile stařec vstal a začal zájemce objímat, Irviel zkušeně ucukla - přeci to byl Dh´oine a navíc příšerně páchl. Málem přitom vrazila do černovlásky, která je zrovna míjela s kousavými slovy. Každý má něco, co může dát, pomyslela si. Trochu doufala, že nebude potřeba násilí, aby dostala svou odměnu, nicméně jak to bude ve finále ukáže až čas. "Tak kudy?" zeptala se starce s opovržením. Ať to mají rychle za sebou.

[Světlomila]

Jen co Světlomila zaslechla známý hlas, s úsměvem na rtech se otočila, by vyhledala jeho původce. A jelikož si v tomto případě pustil na doposud zažité způsoby pusu vyloženě na špacír, nemusela kněžka ani složitě pátrat. Ono by ve finále moc nebloudila vzhledem k nenaplněnosti lokálu, ale takhle se zaměřila na první dobrou.
"Zenne!" Zatetelila se radostí. "Ty jsi tu taky? To je dobře, ráda tě vidím. Že tomuhle muži pomůžeš s náma, že jo? Viď? Viď?" Div neposkočila radostí do vzduchu. "Heleďte, pane, jestli nám pomůže i Zenn, tak to se nemáte čeho víc bát," začala zatahovat nebohého vědmáčka do záležitostí, s nimiž vlastně ani nechtěl mít nic společného krom těch jedovatých poznámek už utrousených.
"A on ty své řeči tak jistě nemyslel," začala vrtět zlatavou hlavinkou, až kadeře zaskotačily v zářivé svatozáři. Proč si všichni lidé hned musí o druhých myslet jen to nejhorší? Povzdechla si v duchu, ale nelámala nad nikým hůl, i když se vlastně všichni kolem tvářily jako zhmotnělá skeptičnost.

"Ovšem, Melitelé se nikdy neodvrací," přitakávala s úsměvem muži, jenž se konečně začal tvářit o trochu veseleji. Objetí samozřejmě ochotně opětovala, ale jen co byla propuštěna, vrhla se k zaklínačovi, neboť se soudě posledních slov neměl k tomu se připojit. "Tak pojď prosím s námi, Zenne," zažadonila nevinně, přičemž začala tahat zaklínače za rukáv, nedbaje čarodějčiny poznámky o jakési povinnosti, "určitě budeme potřebovat tvé zkušenosti." Neustávala ve svých snahách postavit hocha na nohy. "Oplatím ti to," vypadlo z ní nakonec beze stop jakékoliv vypočítavosti. Ovšem na směnný obchod by snad Zenn mohl přistoupit, zadarmo by přece nehrabal.

Poté loupla pohledem jak po jedovatě prskající černovlásce, tak po Visii s Irviel, které už netrpělivě podupávaly nožkou nad zdlouhavostí úvodních ceremonií, než se skutečně pustí po stopách přízračných psisek, načež všem muselo být jasné, co bude nyní následovat. Jak si všichni kulišácky zapamatovávali břitký projev, aby jej dle okolností až někdy v budoucnu využili, kněžka tak dalece neuvažovala, rovnou se za ženou vrhla s očima navrch hlavy. "Slečno, pročpak tolik zloby? Nikdo si nezaslouží, aby se na něj kdokoliv hněval. Copak vám ten muž natropil?" Zajímala se s dětskou zvědavostí ve snaze umírnit projevovanou nakvašenost. Dost, že byl někdo prokletý, ještě aby si tato žena hýbala se žlučí! To viděla Světla velice nerada. A taky byla ochotná ženě dopomoci k lepší náladě.

A pokud se zdržela víc, než bylo potřeba, inu, holt musela skupinku dohnat. Než by se jí však všichni ztratili z očí, poprosila Melitelé o přízeň.

Mimo herně:
Hod na požehnání:

Světlomila hodil/a 5d6 a součet kostek je 20:
1, 6, 4, 4, 5

Hod na ochrannou motlidbu:

Světlomila hodil/a 5d6 a součet kostek je 18:
2, 3, 3, 6, 4

[Zenn]

Chlapec byl naprosto přesvědčen, že dal svou neochotu se s nimi dál bavit najevo víc než jasně. Ovšem, zřejmě se mýlil, neb se na něj rudovláska opakovaně obracela s nějakým tim milym slůvkem a výrazem tak okouzlujícím, že by jí nejraději praštil lopatou do ksichtu a trochu ho tím poopravil. Nicméně sebeovládání bylo jeho velkou předností a tak zůstal jen tupě civět do své sklenice a předstíral, že s ní nikdy jediného slova neprohodil. Ostatně to samé platilo i pro přenadšenou Světlu jejíž náladu ani v nejmenším nesdílel a nestála mu ani za to sarkastické odsekávání. A tak si obě děvčata mohla chvilku připadat, že hovoří do zdi. Nepochybně jim to však žádnou újmu na zdraví nezpůsobilo, kdežto Zenn pociťoval menší nevolnost, jež ho v téhle společnosti začínala jímat.
Je to jeho práce! Jsou potřeba jeho zkušenosti! Ty unáhlené závěry pro něj byly jako silné kopance přímo do žaludku. Nány! Krávy! Slepice! Už jich měl tak plné zuby. Ještě, že neviděl do hlavy té elfce, kterážto jej připodobňuje k chlapíkovi s mečem. S mečem! On žádnej meč nemá! Nemá zkušenosti! A není zas***ej zaklínač! Pár čoklů jim klidně holýma rukama zabije, přinejhorším dýkou podřeže, ale takhle vyzbrojený se rozhodně potýkat s žádnýma přízrakama, které zná jen z vyprávění, rozhodně nepůjde, ať už je ta šance sebemenší. Jen až si jsou zdechnout hezky sami, jeho sebevražedná zvědavost nesoužila.
Skutečně ho zajímalo, jak mu ta blonďatá naivka hodlá oplatit to, že tu bude pro nějakýho ožralu nasazovat krk. Koupí mu další polívku? Ha. To uhádla. Možná byl srovnatelný s prodejnou děvkou, ale rozhodně si svého života cenil mnohem víc, než levného kusu žvance. A aby všem konečně došlo, že se od celé té záležitosti definitivně distancuje, převrátil do sebe zbytek svého pitiva, hodil na stůl platbu a bez dalšího slova z hospody odešel. A hezky za sebou flákl dveřmi, aby dal světu jasně najevo, jak moc je jím zas jednou znechucen.
Venku si to s rukama v kapsách vykročil na zdařbůh, nepřemýšleje o směru. Rukou při tom bezmyšlenkovitě zašátral po zaklínačském medailonku ukrytém v jedné z hlubokých kapes kabátce. Pořád tomu příběhu nechtěl věřit, ale jestli je ten muž opravdu prokletý, můžou ho jeho pekelní kamarádi následovat klidně i sem a on to chtěl vědět včas. Pokud se to prokletí ovšem neváže přímo k jeho baráku.
S nevrlostí sobě vlastní potřásl střapatou hlavou a skřípajíc zuby, sám nad sebou zavrčel. Proč o tom sakra přemejšlíš?

Mimo herně:
Sem se potřeboval někde vypsat, tak snad neva, že sem to udělal zrovna tady...

[Admin]

Mimo herně:
Ochranná modlitba + požehnání od Světlomily: Při obranných hodech si Zenn, Irviel a Visia mohou přičítat +1 k obranným hodům a +2 k předem vybrané dovednosti (tu si prosím vyberte při svém nejbližším hodu kostkami). Poprosím Zenna, aby si počkal ještě na navazující vypravěčský post od Arleeho, zbytek může reagovat na můj.

Opilý muž si, zdá se, žádné protivné arogance v hlase černovlasé elfky nevšímal. Přešťastně koulel očima a zahrnoval přítomné slovy díků, a jednou se dokonce pokusil vrazit Visii radostného hubana. Zlostná slova černovlasé dívky jakoby neslyšel, nebo slyšet nechtěl; podobně jako ona nechtěla slyšet Světluščina slova, protože jedinou odpovědí na její dotazy bylo rázné prásknutí dveří od kuchyně. Její otázky však nezůstanou nevyslyšeny; pozornost na vaši skupinku totiž obrátí dosud mlčenlivý hospodský. Vousatý muž se na vás omluvně pousměje a na chvíli odloží korbel, který doposud šudlal špinavým hadrem. "Vůbec ju neposlouchejte, damstvo. Je to hodná holka, jenom fajnová jak sviňa. Z města, tož jí tu každé připadá pod úroveň. Ale zvykne si. A toho chudáka dostaňte do postele, to bude dneska beztak váš jedinej hrdinskej úkol. Nětka bude ráda, když jí Radka někdo přivede dom, ještě za to místo válečkem dostanete něco na cestu, to si pište. Je to dobrej chlap, jen dneska trochu přebral. To se stává furt. Předevčírem tu Svaťa po dvanácti pivech vřískal, že má doma strigu, a když pro něj nad ránem došla jeho stará, tož sme mu to aj věřili," pronese se srdečným smíchem a nemáte-li na něj další dotazy, vrátí se k práci.

Muž vás vrávoravě vyvede před hospodu, kde se ztěžka opře o stěnu, jen aby na ni vzápětí s obscénním šplouchnutím vyzvrátil obsah svého žaludku. "To sem si jen tak škytnul," zachrchlá rozšafně, zatímco vás vede cestičkami mezi domy. Po dobré půl hodince cesty (která by jistě nebyla tak dlouhá, kdybyste se třikrát neztratili a neskončili na cizím dvoře, případně neustále nezastavovali kvůli mužově potřebě) konečně stanete před pěknou selskou usedlostí. Jen co se přiblížíte ke vchodu, vaše kroky vzbudí psa, který se hlasitě rozštěká. "Ticho, Brito, to su já," utiší muž psa překvapivě laskavým hlasem a začne se plížit ke dveřím, což v praxi vypadá tak, že se hned vzápětí ozve řinčení omylem nakopnutého nářadí a pár peprných nadávek. To už se však v okně mihne roztřesený svit svíčky a cvakne klika dveří, ze kterých vzápětí vykoukne ustaraná tvář ženy v krajkované spací čapce. "To jsi ty, Radku?" Mžourá Nětka do tmy. "To je tatínek?" Ozve se dívčí hlásek.

Náhle klidný noční vzduch protne táhlé zavytí...

[Arleight Primm]

Když se hodlají človíčkové rozepisovat, nechť se rozepisují i vaši rozmilí vypravěči a pro jednou tedy potěšíme právě Zenna nějakou sáhodlouhou nádherou.
Zaklínač-nezaklínač, očividně rozhořčen z chování dívek se vcelku právem rozhořčil do takové míry, že z hospody vyrazil a nejspíš se začínal poohlížet po lopatě na přetáhnutí ostatních členů Questu. Pravděpodobně moc dobře chápal Arleightovu teorii sereš mě, bodnu tě do ruky, abys už konečně zmlkla. Pochopitelně však bral jako zbraň hromadného ničení něco co má na sobě aspoň trochu kravskýho lejna, aby to taky pěkně vonělo, protože parfémy v dnešní době stojí stejně za nic.
Zenn si určitě užíval také okolí, zablácených uliček plných pobudů, kteří v tuhle dobu občas zaváněli lehkým odérem zvratků a alkoholu, dívky snaživě se nabízející ožralům, aby z nich vymámily snad i ty poslední peníze, co jim po kapsách ležely. Slušní lidé byli v těchto válkou páchnoucích časech povětšinou zalezlí doma, sem tam se starali o úrodu a strachovali se o své bližní. Hospoda, na tu však nezapomněli nikdy, protože ta jim pomáhala zapomenout, proto se již začínala plnit těmi, kterým ještě drobné po kapsách zbyly, nebo našetřeno poctivě měli.
Noc už pomalu spadla na okolní krajinu a dělala jí tak děsivější, než vskutku byla. Mezi temnotou a stíny se prosmýkla žena v černém kabátci, jehož lem byl stříbrem vyšívaný, šaty pod ním byly na současnou dobu kratší, než se sluší, avšak ani to nepůsobilo nemravně, neboť pod nimi byly tmavé kalhoty a vysoké boty. To vše nebylo samo sebou vidět na první pohled, to až na ten druhý, kdy na ní lehce zasvitlo světlo z domu poblíž. Její tvář zahalena kapucí byla lehce odhalena, tak bylo možné si povšimnout nejen dlouhých, s délkou se postupně vlnících vlasů havranní černé barvy, ale také chladně zelených očí svítících z obličeje především díky tomu, že byly prosyceny zlem, pýchou a touhou po krvi.
A poněvadž dívka uměla vytipovat ty nejnasranější existence, Zenn jí připadal jako úžasná oběť k vyzvídání po chlapíkovi co pomalu vyrazil dveře z hospody. "Ale, ale, zdá se že ti je něco proti srsti, kočkoočko," řekla a lehce pobaveně se zasmála. Její smích bychom mohli přrovnat ke smíchu zlé královny, poněvadž v něm nebylo nic než jedovatá zlost. Rádoby nenápadně koukla do okna, kde byla skupinka dívek uskupena okolo starce dost vrásčitého na to, že by mohl do těch prohlubní schovat kuličku hrášku.
"Hmm, co takhle mi za nějakou, ehm.." řekla a lehce a nepokrytě svůdně mu přejela po rameni," odměnu... pomoct tu sketu vevnitř odpravit ze světa živých," optala se a naoko nevinně se koukla. Bylo komické, když někdo absolutně prohnilý touží po tom vypadat nevinně. Sice dívka pomoc nepotřebovala, ale všechno je zábavnější ve více lidech a zkusit to alespoň mohla. Ne pokaždé potkáte dobře vypadajícího kumpána ve zločinu, víme? A konec konců, nebyl tu nedávno nějaký lov na panické zaklínače? Netušila, jestli je Zenn panic, ale víte co, za zkoušku to stálo, když už sex se zaklínačem byl tak vyhlášeným koníčkem čarodějek.
"Dělá ze sebe andílka, zkurvysyn jeden a přitom se má čím chlubit, ta svině," řekla na dívku absolutně nepřístojnou větu a ohrnula nad ním nosíkem. Nenadávala tu schválně, pro Zenna, spíše si potřebovala trochu ulevit a samomluva ještě hřích nebyla. Už jí jednou chtěli upálit, ale tak co, jako by jí to snad někdy vadilo.

A jak vlastně vypadám?

[Světlomila]

Linka Visia, Irviel a opilý muž

Zdálo se, že na Světluščino zapálení se pro věc nikdo nebyl dvakráte zvědavý. Zenn ostentativně zvolil ústup do tmy, stejně jako černovláska nehodlala jakkoliv reagovat na snahu pomoci jí od špatné nálady. A jakoby se oba bezeslovně domluvili, za jasné znamení Neotravuj vybrali si obdobný způsob prásknutí dveřmi, což kněžku sice zprvu zaskočilo- Proč jsou všichni takoví odtažití a nepříjemní? leč během pár dalších uplynuvších chvilek už si o ně zase dělala stejné starosti.
Venku bylo přece nebezpečno, a navzdory slovům hospodského Světle nepřišlo, že by se tolik hněvu nastřádalo jen kvůli odlišným poměrům na vesnici. Bezradně zamrkala na dveře od kuchyně, ale radši se vrátila k opilému muži, který se pomoci nijak nebránil. I kdyby jen s dotažením domů.

Bloudění opuštěnými uličkami působilo na kněžku mrazivě, jenže si nedovolila strach dávat najevo. Jak by to potom působilo? Ještě by ostatním odvahu podryla a tím celou tuhle šmalastiku zhoršila. Zatnula zoubky a šla, přesto se neustále snažila jedním očkem sledovat bezprostřední okolí, jestli se jim za paty náhodou nepověsil přízračný pes, ačkoliv přesně netušila, jak by se poté přesně měla zachovat. Nejsvatější Melitelé, ochraňuj nás, prosím! Taktéž se neopomenula představit svým dvěma společnicím a počastovat je zářivým úsměvem, že se tu takhle hezky sešly se stejným úmyslem vysvobodit potřebného ze zajetí zla.

A konečně, přes veškeré karamboly, stanuli před kýženým domem, kde se rovnou měli příležitost seznámit s manželkou i dcérkou.
"Dobrý večer, paní," přiskočila Světla k dveřím od domku, "vedeme vám zpět vašeho manžela. Svěřil se nám se svým trápením a rádi bychom vám pomohli." Seznámila okamžitě Nětku s jejich úmysly a rozpřaženou ručkou zahrnula i Visiu s Irviel.
"Já jsem Světlomila, kněžka bohyně Melitelé, těší mě," představila se ještě, aby nebyla před paní domu za neznámou pocestnou.

Jen co se ozvalo zavytí, Světla sebou trhla hned ze dvou důvodů: Přízrační psi? A Zenn je venku sám! Začala těkat pohledem od skupinky do hloubky noci za nimi. Nemohli přece nechat vědmáčka úplně samotného! Ony byly tři, on úplně osiřelý!