Zkušební lokace: Krčma U Dvou krkavců

[Irviel]

Když jednoočko předal kostky zaklínači, najednou se nezdráhal přerušit ticho, které mezi nimi panovalo. Irviel se v hlavě začaly vytvářet odpovědi: Třeba to, že jsem už musela vypadnout z toho zatraceného města. Třeba to, že mě stejně jako každého v téhle místnosti dovnitř zahnal déšť, neboť spát v lese o samotě není to samé jako moci se k někomu v tom chladu přitulit. Nebo třeba proto, že jsem doufala, že zde narazím na nějaké komando, které bych mohla informovat o... Nic z toho samozřejmě nevyslovila nahlas. "Hnusný počasí," odpověděla frází, kterou až nepřiměřeně často slýchávala od lidí. "Ty?" vpálila na oplátku. Ne, že by ji to skutečně zajímalo, ale když se někdo mohl ptát jí, mohla přeci taky. V duchu se zasmála nad odpovědí zaklínače, neboť musela působit minimálně stejně přímočaře, jako tako ta její. Těžko říct, jestli také něco skrýval, ale podle těch žlutých oči...asi určitě.

Na další otázku, kterou považovala spíše za řečnickou jen pokrčila rameny - nechtěla se znovu dívat tím směrem. Vlastně doufala, že přítomnost nezvykle vypadající dívky vytěsní z hlavy stejně jako možnost, že by mohlo jít o čarodějku. To vše proto, že z ní vlastně měla strach. Raději se znovu soustředila na hru. "Dvě dvojičky," okomentovala zaklínačův hod a triumfálně se usmála. "Já vyšší.". V tento moment bylo jasné, že vyhrála, nicméně neplánovala se jen tak vzdát svého hodu. Vždy se ráda podívá, jaké číslo jí osud přichystal.

Nechává: 6,6,3,3
Hází:

Irviel hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

[Arleight Primm]

Arleight přihlížel, jak to těm dvěma jde jen po očku. Stejně si ale nemohl odpustit chytnutí za spánky, když mu Zenn odpověděl. "Tyvole Zenne, ty máš oči!" řekl naoko překvapeně a protože to druhé mu nebylo vidět, jeho přetvářka měla být patrně dokonalou. Každému však muselo dojít, že to byl spíše sarkasmus, než Arleightova nepozornost. Samozřejmě, očekával další peprné poznámky ze Zennovi strany, protože bez nich se prostě prcci neobejdou, ne?
"A jestli mi hodláš prohrát všechny peníze, tak se zítra nebudem tulit!" Né, to by fakt v životě neřekl, ale stejně ho pobavila myšlenka takového vyhrožování, ovšem nechal toho být a řekl si, že to byla první zkušební hra a nechal ho, aby si hrál. Peněz měli dost, ale za museli za ně nasazovat životy. Tak si pak člověk rozmyslel, jestli je všechny prohraje, že ano.
"Hmm, špatným počasím by se to taky dalo nazvat." odpověděl tmavovlasé elfce a blýskl po jejích šedivých duhovkách. Na tváři se mu objevil další náznak úsměvu, ale ani o ždibec déle než na pouhý okamžik. Pak se vrátil ke svému stereotypnímu lehkému podmračení. Kdyby se ho někdo zeptal, proč se mračí, patrně by řekl, že to je jeho ksicht. Ale zpět k těm očím, ne, že by pár lidí s šedýma očima neviděl, ale nepotkával je každý den. Pravda byla, že byl zvyklý na ledascos, takže to přijal poměrně klidně.
"Hmm, hrajte si," vyzval je nakonec a s pohledem upřeným na ženu si vzal do ruky svůj skládaný luk a toulec, protože těch se jen tak nezbavoval. Vysázel na stůl pro Zenna dalších pár Orenů, aby ho zabavil a aby se mu nepletl do cesty. Milé od něj, že ? Možná ani trochu. Rozhodně však nemínil nechat bělovlasou holku jen tak. A tak se muž v tmavomodré kazajce přesunul k dívce a bez varování či optání si sedl naproti ní. Nevadilo mu, že může nahánět strach, pokud chtěla utéct tak teď už nebylo útěku. Ale co po ní Arleight vlastně chtěl? To nikdo nevěděl a snad i on si to ještě rozmýšlel.
Hostinská k němu na stůl donesla požadovaný čaj, takže rozhodně nebyl mainstream pivař jako většina holek tady. Luk položil vedle sebe a pohlédl na ním chladným, indigovým pohledem. Bylo divné, koukat na někoho s páskou přes oko. V jeho případě to bylo spíše děsivé, protože v tak mladém věku vypadal, jako by si toho už prožil setsakramentsky hodně.
"Špehuješ?" zeptal se nelítostně jediným slovem a upil svého bylinkového čaje ze kterého byla cítit silná vůně máty. Bylo zvláštní, že někdo jako on nepil spíše horkou medovinu, nebo kořalku.

[Zenn]

Zdálo se mu to, nebo se ti dva začali bavit o počasí? Debaty bez cíle nebyly zrovna těmi jeho nejmilejšími, ale nijak jim do toho nekecal a raději zhodnotil svou herní situaci. Arleight říkal, že čím víc stejných symbolů, tím lépe, což znamenalo, že po druhém hodu dívka proti němu vyhrála. S výsledky prvního jej však musela seznámit právě ona, čímž mu vsadila menšího brouka do hlavy.
Takže jednotlivé symboly na těch kostkách mají různou hodnotu. S jistou dávkou zájmu vzal jednu z kostiček mezi palec a ukazováček, by ji poválel z jedné strany na druhou a podrobil kompletní prohlídce.
Mezitím se zase ozval člověk, jemuž byl zavázán svým životem s jakousi poznámkou na jeho zcela přesný odhad situace, v níž se nacházela ona bělovlasá. Ani teď na něj nepohlédl a jednoduše pokrčil rameny. „Zaplatil jsem za ně takovým utrpením, že si takové většina lidí ani nedovede představit.“ Nepochybně to byla ta nejdelší věta, kterou dnes vypustil z úst. Možná to znělo trochu jako stížnost, ale ani tak nebyla zabarvenou jedinou emocí. Pro něj jednoduše věcné konstatování, kterým nechtěl říct cokoliv jiného, a při němž se dál věnoval pozornému zkoumání kostky.
A neviděl nic, co by mu napovědělo. Proto natáhl inkriminovanou ruku elfčiným směrem. „Které jsou silnější?“ Nijak zvlášť mu na tom nezáleželo, neboť neměl v úmyslu tu hloupost ještě někdy více hrát, ale v zájmu kompletace informací prostě musel. Že se jeho kumpán rozhodl nechat mu tu pár drobáků a jít pouštět hrůzu na nebohou dívčinu na druhé straně lokálu, nijak nekomentoval.

[Diana Morescu]

Není nejspíš ani nutné zmiňovat, jak moc v bělovlasé čarodějce hrklo, když se jednooký zvedl, vzal si zbraň, a vydal se k ní, aby si přisedl k jejímu stolu. Bez toho, aby předtím cokoliv řekl. Aby pozdravil, nebo snad dokonce požádal o svolení. Jeho dotaz byl krátký, stručný a drsný. To, že se při té otázce ledabyle napil čaje, Dianě na klidu příliš nepřidalo. Bojovala s pokušením sklopit zrak, nebo snad dokonce úplně zavřít oči. Místo toho jen krátce nervózně vsála dolní ret do úst a skousla ho, až naběhl a ona v ústech ucítila železitou pachuť vlastní krve.
„Ne," řekla nakonec a zavrtěla rozhodně hlavou. „Omlouvám se, pokud to tak vypadá..."
Už to nevydržela a nechala svůj pohled zavrtat se do rozpraskané desky dřevěného stolu. Nedokázala se déle dívat na toho podivného člověka, který ji tolik děsil. Věděla, že by měla něco dodat, i kdyby jen proto, aby byť jen na chvíli oddálila ten okamžik, kdy znovu uslyší jeho hlas.
„Jen tudy projíždím. Zastavila jsem se tu, abych si odpočinula já i můj kůň. A byla jsem zvědavá, co tam děláte," přiznala se a pokrčila nesměle rameny. „Hrajete kostky, že? Párkrát jsem to už viděla. Ta hra se mi líbí."
,Bože, ať není zlý!´pomyslela si zoufale. ,Ale možná měl prostě jen strach. Když ví, že nejsem proti nim, jistě mě už nebude dál děsit. Omluví se mi a bude milý,´uklidňovala sama sebe a upila ze sklenice vody.

[Irviel]

Irviel na jednoočkovu odpověď lehce přikývla a také se téměř neznatelně pousmála. Každý měl svá tajemství, a tak to měl zůstat. Černovlasý mladík se následně přesunul jinam a pobídl je, aby pokračovali v kostkách. To znamenalo, že zaklínači asi bude muset pravidla vysvětlit někdo jiný. Vtipné bylo, že něco takového nespíš vyzbylo na elfku, které sotva dokázala složit v lidském jazyce souvislou větu. Naštěstí se vyznala alespoň v terminologii kostek.

"Full house," ukázala na svůj poslední hod. "Vyšší než dvojičky." řekla. Neměla moc v oblibě vysvětlování pravidel nováčkům, ale co se dalo dělat. Přeci neukončí hru jen proto, že druhý neví, na co se koukat. Když Irviel spatřila, jak podrobně zaklínač zkoumá kostku, nevydržela to a začala pomocí slov a rukou vysvětlovat. Ukázala na jedničku, a zároveň jeden prst. Postupně ukazovala na symboly a přidávala počet prstů až dokud se nedostala k šestce, nakonec ukázala znovu jeden prst se slovem "nižší" a poté šest se slovem "vyšší." Pokud to z toho nepochopil, vyskládala všech 6 kostek do postupky. "Vatt'ghern, ty házet," pobídla zaklínače, aby se dostali k výsledku druhého kola.

[Arleight Primm]

Arleight už nechal své původní společníky být, protože když hráli kostky, stejně tam neměl co dělat a vyšetřovat podezřelé lidi, to mu sebemenší problém nedělalo. Z toho důvodu také zakotvil i se svým nádobíčkem, myšleno zcela slušně, protože tím byl míněn předně jeho luk a šípy, u jejího stolu a očividně v dívce zasadil zrnko paniky. Nedovedl zabránit spokojenému úsměvu, který mu na zlomek vteřiny utkvěl na líčku. Buď je to hodně mladá čarodějka, nebo to skvěle hraje, pomyslel si a nasadil opět svůj odměřený pohled, když se mu začala odmlouvat. Pro něj ty její omluvy nebyly ničím než tlacháním.
"Hmm.. kostky... jo." zkonstatoval, ale stejně té holce nějak nevěřil. Na holky v chlapském šatu byl sice už nějakou dobu zvyklý, ale na lidi jako byla ona zvyklý nebyl. Varovně pozvedl obočí a zkoumal ji pohledem. Sice to nebylo příliš zaujaté zkoumání, spíše podezíravé. Už od pohledu jí nevěřil a čekal, zda ho přeci jen přesvědčí o tom, že se v ní zmýlil, těžko však říct, jestli se vůbec Arleight dá přesvědčit.
"Seš čarodějka. Nemáš tu co dělat," prohodil nepříjemným hlasem a upil opět svého čaje. Teď už svůj pohled stočil k oknu s hrnkem blíže ke rtům, jako by se hrnkem hřál. Venku už začalo pršet a jemu to připomnělo den, kdy ztratil jedinou čarodějku, kterou měl kdy rád. To se stává. Stává se to tu všem, ale on už nevěřil valné většině co trčela v téhle hospodě a vlastně i na celém světě.

Mimo herně:
Předpokládám, že už hrajeme odděleně, takže po mě může hrát Diana

[Diana Morescu]

Trochu znepokojeně se na mladíka podívala, když řekl, že je čarodějka, a že takoví, jako je ona, tu nemají co dělat. Překvapilo ji to o to víc, že když teď seděl takhle blízko ní, cítila i z něj přítomnost Moci. Možná právě to, že to i přes tento fakt řekl, a arogance, s jakou to pronesl, ji rozčílila a dodala jí odvahu.
„A co ty?" vypálila ze sebe. „Ty se ode mne nějak zvlášť lišíš? A nikdo tě odsud nevyhání! Co kdyby sis hleděl svého? Neotravuji tě, tak mi můžeš dát pokoj!" Blýskla po něm fialkovým pohledem a napila se vody.
Co jsem mu udělala? pomyslela si pro sebe trošku zmateně. Kdyby nebyl tak nepříjemný a neprohlížel by si mě, skoro bych se na něj ani nepodívala. A teď z toho bude dělat, že já jsem špeh, a že mám vypadnout! V té chvíli měla Diana sto chutí udělat něco, co by si nikdy předtím ani nepomyslela. Vytáhnout ho ven za paži a vlivem nějakého pěkně otravného kouzla ho nechat vymáchat se v bahně od hlavy až k patě. Nebo ještě lépe ve hnoji. A pak ho poslat zpátky hrát kostky. Co by na něj jeho spoluhráči v kostkách asi řekli? I přes reálnou vážnost situace Dianě v té chvíli zacukaly koutky zadržovaným smíchem, ale hned je skryla za sklenicí vody, kterou si pozvedla k ústům.

[Arleight Primm]

Jak si Diana jistě mohla všimnout, Arleight byl ještě vcelku mladý, ale mohla to přisuzovat právě té moci, která z něj čišela? Pokud Arleight věděl, byl rád za těch sedmnáct let prožitých na této zemi. Jak se zdálo, její trpělivost také mohla přetéct a jakmile se tak stalo, tak se ta ni tmavovlasý jen zaškaredil.
"Já? Hah, tak za prvé nejsem čaroděj," osvětlil jí jednoduše, aniž by zvýšil hlas, takže bez sebemenších potíží. To mohlo ukazovat o jeho mazanosti, nebo možná o jeho nevědoucnosti, to by si ovšem netroufal odhadnout ani učenec. V Arleightovi se četlo podobně špatně, jako v knize vytažené ze dna moře.
"Za druhé tu nejsem sám," odpoděděl a poukázal tak jak na svůj luk, tak na ty dva vzadu. Samozřejmě, luk se nedal považovat za společnost jako takovou, ale docela jednoduše stačil, pokud se osoba potřebovala zbavit té druhé, nepříjemnější osůbky. To už z čaje opět bezstarostně upil, jako pravý Angličan - jo, kdyby jen v zaklínači byla Anglie. Očividně ho vůbec nezajímalo, jak se dotyčná rozdurdila.
"Za třetí nemám fialové oči a bílé vlasy. S takovou musím už jen popřát hodně štěstí, protože hranice tě dřív nebo pozdějc čeká, páč lidi jsou svině," zkonstatoval a lehce ohrnul ret, když mluvil o lidech. Samo sebou on byl také člověk, ale že by měl některé lidi rád, to mohl říct jen málokdy. Pokud šlo o to, co od lidí dostal, rozhodně se neměl čím chlubit a čarodějce teď prokazoval službu z části, protože jí tu nechtěl a z části protože se živil krapet něčím jiným, než dostávat vysoké výkupné za udavačství.

[Diana Morescu]

„Možná nejsi čaroděj," pokrčila bělovlasá rameny, „ale rozhodně vím, že je v tobě něco magického."
Musela se zasmát, když řekl, že tu není sám, a ukazoval na své zbraně. Nebyl to ten smích, který by snad značil výsměch, protože by jí on připadal naivní, to vůbec ne, věřila, že ty zbraně umí používat - kdyby tomu nevěřila, neměla by z něj takový respekt a strach, ale ano, to, že ji odsud na férovku zkusil vyhnat, ji tak rozohnilo, že se nikdy necítila silnější a sebevědomější. Mluvila s ním tak, jako předtím s málokým, a bylo tomu tak i proto, že nechtěla dávat najevo, jak je z něj vyklepaná. Když bude vědět, jak mizerně se cítím, pomyslela si, jak by mě potom mohl brát vážně?
„Třeba nemám luk a šípy, ale také se dokážu ubránit, kdyby po mně někdo šel. Každopádně, díky, že se o mě tak bojíš." Při poslední větě se směrem k němu ironicky ušklíbla.
Zvláštní, jak podobné „skopičiny" dodají lidem na odvaze. Ale ono to možná bude tím, že její pohár trpělivosti skutečně přetekl. Nikdo nevydrží všechno. A on se k ní choval... On se na ni díval... No, vlastně ani nevím, jak. Ale bylo to zkrátka strašné.
„Myslíš, že já mám lidi ráda? Není to poprvé, co slyším o jejich krutosti. Dokonce i člověk, u něhož jsem žila jako dítě, hořel touhou mě zabít, jen kdyby se mě tolik nebál. Ale u nich to tak vždycky je, vždy chtějí zničit to, čeho se bojí, čemu nerozumí," odmlčela se a pohlédla do stolu, napila se vody a snažila se zahnat chmurné vzpomínky. „... Takže mi o tom nic neříkej, nejsem na světě dva dny. Jak už jsem říkala, dokážu se o sebe postarat. Ale řeknu ti: Mohu být kde chci. Pokud chci být tady, nevyženeš mě odtud. Ty určitě ne. Oni možná - lidé z venku, velký rozzuřený dav - ale ty ne." Zavrtěla hlavou a znovu upila ze sklenice.
Dál neříkala nic, čekala, co jí na to poví on, ale snažila se sama sebe přinutit úplně vychladnout. V jednom má pravdu, povídala si sama k sobě. Lidé tě budou chtít minimálně vyhnat, ne-li zabít. Takže tím, že toho zmetka vytáhneš ven, dáš mu co proto a někdo tě uvidí, ničemu nepomůžeš. Možná tak tomu, že se všechno zvrtne rychleji. Takhle možná stihneš projet krajem dřív, než si tvoji přítomnost uvědomí dost lidí na to, aby proti tobě mohli jít.

[Arleight Primm]

Jakmile začala chrlit svoje poznatky, Arleight si s tím zvládl hravě poradit. "Hele, bal si někoho jinýho, já ti na to neskočím," hlesl a na jeho tváři se objevil proklatě sarkastický úsměv. Bylo vidět, že si z ní svým způsobem střílí a ukazuje tak z části i na to, že by měla lépe volit slova, dokud s ním mluví. Chuděrka vypadala pobouřeně, což mu ovšem přišlo pochopitelné, na druhou stranu ovšem také převelice zábavné, ovšem nějaké smátí si nechal pro sebe a vystupoval se vší vážností.
Překvapeně na ní koukl, protože netušil kde v něm vzala dostatek starostlivosti na to, aby se mohl bát a to ještě ke všemu o malou čarodějnici, jakou byla ona.
"Ha, ha, ha," ozvalo se od něj sarkastickým tónem, přičemž se jeho oko zůžilo do malé útlé čárky. Svůj čaj už dopil a tak si neměl si o co hřát ruce, takže tam seděl, neb byl zainteresován dosti na to, aby odešel. Možná ho právě svými slovy dokázala vcelku úspěšně vybudit k rychlému, tichému uchopení šípu z toulce. Nyní mířil přímo na její krk.
"Já rozlícený dav nepotřebuju, poklade. Mě stačí natáhnout ruku," řekl jednoduše Arleight a pozoroval ji zkoumavým pohledem. Bylo mu zcela šuma fuk, co mu řekla, ale poslouchal ji a tak tušil, že to také neměla úplně jednoduché. Nikdy však nestavěl jiné před sebe, protože jeho život mu byl zkrátka milejší. Šíp chvatně otočil tak, že jí udělal lehký škrábanec a bouchl ji opeřením do jejího bambulkatého nosánku. Tsche, čarodějky a jejich umělá krása. pomyslel si a šíp zastrčil zpět do toulce, kde ho mínil ponechat.
"Tak si tu buď, to určitě víš, že je víc takových jako jsem já, kterým nedělá problém tě spoutat, odnést a pro svůj vlastní zisk udat někomu, kdo ty peníze rád vydá. Není nutno říkat, že chlapi se po cestě čas od času nudí a tak se staneš jistým pobavením.Hmmm .. Hodně štěstí, fialko, mně se do toho počasí zatííím nechce," prohodil nenuceně a přemýšlel, jestli má ještě čekat na odpověď, nebo prostě vyrazit ke svému stolu. Dotyční však byli prudce zainteresováni kostkama a tak zůstal se znuděným povzdechem, když k nim stočil oči.