Mladík začínal celkem rychle působit poměrně zoufalým dojmem. "Dámy, dovolte... chci říct, toto opravdu není nutné... v pěti, panenko skákavá..." breptal, přičemž střídavě rozhazoval rukama a naprázdno otevíral ústa. Duševní balanc mu napomohl najít až promluvivší mladík, jehož slov se plavovlásek chytil s podobnou horlivostí, s jakou se tonoucí stébla chytá. "Předmět! Ano! Jedná se o hledání ztraceného předmětu nezměrné hodnoty. Tedy, hodnoty citové, neboť vzácný předmět byl odcizen mému mistrovi jeho odvěkým sokem." Hluboce se nadechl, popostrčil brejličky a pokusil se o něco, co mělo nejspíš poměrně dost vzdáleně připomínat sebejistý úsměv. "Jak ovšem staré pořekadlo říká, i stěny mají uši. Dovolte mi vás zavést ke starému sympaťákovi... tedy, chci říct, k mému mistru. Následujte mne, prosím." Pokynul, nejistě se vysoukal zpoza stolu a zamířil ke dveřím vedoucím na ulici.
Mladík vás víceméně mlčky provedl pár úzkými uličkami, až jste nakonec stanuli před nenápadnými dveřmi pod úrovní ulice, ke kterým jste sešli po hladkých kamenných schodech, léty tak ochozených, že na nich málokomu ve tmě alespoň jednou neujela noha. (Hoďte si kostkou na Obratnost. Padne-li vám hodnota menší než 5, na schodech jste uklouzli.) Dveře vedly do vysokého, ovšem velmi úzkého domu z červených cihel, jehož okna byla překryta zatlučenými dřevěnými fošnami.
Mladík se obezřetně rozhlédl, pokýval hlavou a zaklepal na dveře, které vydaly nepřirozeně hluboký zvuk. Bystrý pozorovatel si mohl povšimnout, že mladík klepal na dveře zvláštně nepravidelně, na různých místech a různou intenzitou - nemáte moc ale čas se nad tím pozastavovat, neboť dveře se s tichým klapnutím záhy otevřely a před vámi se rozprostřela zvláštní podívaná: náhle jste se totiž ocitli nikoliv ve světnici zanedbaného starého domu, nýbrž v dřevem obloženém přijímacím salónku, který osvětlovaly tančící plameny velkého krbu, nad kterým visí složitá tapiserie s loveckým motivem.
"Maxime! Vidím, že vedeš hosty," ozve se z polstrované lenošky poměrně vysoký hlas patřící drobnému mužíčkovi v purpurovém hávu, který je na výše jmenovaném kusu nábytku pohodlně rozložen. Bystrýma očima si vás měří od hlavy až k patě, přičemž si jednou rukou zamyšleně hladí upravený stříbřitý plnovous. "Doufám, děvčátka - a mladíku -, že máte pro strach uděláno," zvedne varovně prst a odhalí v úsměvu řadu bílých zubů, "protože získat zpátky předmět, který jsem ztratil, nebude rozhodně snadné. Nevím, kolik vám toho Maximus už stihl říci," blýskl čaroděj pohledem po plavém mladíkovi, který se mezitím usadil v křesle po mužově pravici, "začnu tedy od začátku. Mé jméno je Efebius Astares a jsem předním odborníkem na výzkum mutagenní magie. Situace je následující: Až do minulého týdne se v mém vlastnictví nacházel vzácný grimoár, který mohl být klíčem k rozluštění mnoha záhadných zaklínadel, která nám zanechali naši předkové - žel bohům bez dalších instrukcí. Nebudu vás nudit výkladem vztahů mezi mágy, pravdou však je, že nejsem samozřejmě jediný, kdo se touží na tomto poli zviditelnit významným objevem a s politováním tak musím říct, že zmíněný grimoár mi byl nestydatě odcizen mým konkurentem, kterého jsem k sobě v dobré víře koncem minulého týdne pozval na sklenici vína. Vaším úkolem bude získat tento vzácný předmět zpět, samozřejmě za náležité finanční ohodnocení. Než budu pokračovat, máte nějaké dotazy?"
