Skupina P (Chris, Julian, Timeya)
Pánové se k akci zřejmě neměli, nebo to tak Timeyi alespoň připadalo, a proto se rozhodla se alespoň o něco postarat sama. K něčemu takovému byla ostatně vycvičena a stvořena. Ačkoliv na hradišti ji učili spíš to, jak se vypořádat s ghúly, topivci nebo bazilišky. O kostrách se toho moc nenaučila a to se zřejmě ukázalo jako první problém. Jako vždy byla totiž zvyklá útočit na životně důležité orgány, zatímco kosti nechala bez povšimnutí, protože při lovu monster byla useknutá kost málokdy příčinou smrti. Jenže... kostlivci nemají orgány a nic jiného než kosti na nich vlastně sekat nejde. První úder na kompletní kostru proto automaticky mířila rychlým bodnutím mezi žebra, kde by se normálně nacházelo srdce. Ale k jejímu překvapení, za které by si v následujícím vzorku vteřiny nejradši nafackovala, se nestalo vůbec nic kromě toho, že se jí čepel mezi žebry zasekla a k jejímu obličeji se nezadržitelně blížila kostlivcova pěst. Timeya se sice pokusila ji zastavit automatickým pohybem druhé čepele, ale bylo na to příliš málo času, takže očekávala bolestivý náraz kostěné pěsti. Ale nastalo další překvapení – úder se neškodně odrazil od jakéhosi neviditelného štítu, což kostru vyvedlo z rovnováhy natolik, že jí mohla Timeya nyní už uvolněnou čepelí z žeber zasadit úder do pažní kosti a části žeber. Kostru to na chvíli zpomalilo, takže se Timeya mohla letmo podívat na své společníky a následně se vrhnout na kostru s lebkou v pánvi.
Timeya se rychle otočila po zbývajících členech jejich narychlo utvořené skupinky a musela s potěšením konstatovat, že Pásek si nevedl vůbec špatně a dvojitou kostru se mu podařilo zpacifikovat velmi rychle. Zbývalo vypořádat se s kostrou, která si hlavu zapomněla v pánevní dutině a spolu se zbytky normální kostry. Ty obě si z nějakého důvodu za svůj cíl vybraly na první pohled bezbranného dlouhána se světlými vlasy, kterého pro sebe pracovně pojmenovala jako Vidlička. Timeya několika rychlými kroky a následnou otočkou kostře rychle uťala ruku v paži a další rychlou otočkou na koleni jí podsekla obě nohy a nakonec i hlavu. Zbytky kostí se tak jenom plácaly na zemi a Timeyu už musely pramálo zajímat. V poloze jaké byla se rozhodla udělat rychlý parakotoul směrem ke zbytkům nyní už podstatně osekané kompletní kostry, které podsekla kotník, čímž se sesunula na zem. Zbytek chtěla nechat na druhém šermíři.
Zvedla se a ne příliš rychle došla až k Julianovi uvězněnému ručkou šmátralkou, která jej držela za kotník. Změřila si ji pohledem a potom ji rychlým seknutím uťala v zápěstí, až se všech osm zápěstních kůstek rozprsklo po místnosti.
Zdálo se, že bylo po boji. Kosti se sice ještě chvilku mrskaly po místnosti, ale po nějaké chvilce i to ustalo a poté se kosti prudce rozprskly o okolní zdi, takže před jednou záprstní kostí Timeya uhnula jen tak tak. Ozvalo se podobné cvaknutí jako v předchozí místnosti a nalevo se lehce pootevřely další dveře. Timeya si ale nebyla úplně jistá, jestli se jí do nich chce. Tady čekali kostlivci, kdo ví, co bude čekat tam.
Nejdřív si ale chtěla vyjasnit situaci i s ostatními ze skupiny. Zamyšleně a trochu podezíravě se podívala na Juliana, protože jí pořád vrtalo hlavou, odkud se vzal ten štít, který odrazil onu kostlivcovu ránu. Na okamžik ji napadlo, že by se mohlo jednat o nějakou magii místnosti samotné, která by zajišťovala, aby se návštěvníkům nic nestalo a kostlivci je jenom vyděsili, ale vzhledem k tomu, že Juliana od chycení za kotník žádný štít nechránil, nedávalo by to smysl. A ten druhý maník nevypadal na někoho, kdo by byl schopný vytvořit magický štít, i když zdání mohlo klamat.
„Za ten štít...“ podívala se na něj stále trochu podezíravým pohledem,
„Díky,“ kývla mírně hlavou na znamení díků a lehce přeběhla svým dvoubarevným pohledem i na druhého muže, protože si pořád nemohla být jistá, kdo z nich ho na ni seslal a ušetřil ji tak bolestivé rány do obličeje. Schovala své dva tesáky zpět do pochvy na bedrech a chystala se vytáhnout svou placatku s pálenkou.
„Jinak,“ podívala se nyní na oba,
„jsem Timeya. Ať si nemusíme pořád říkat jenom „hej ty“. Zdá se, že to tady bude na dlouho,“ dodala už spíš pro sebe a znovu zalovila za opaskem pro svou placatku s pálenkou, kterou do sebe znovu vyklopila. S politováním musela konstatovat, že už jí tam příliš nezbývá, ale snad jí dokonce téhle patálie vydrží.
Timeya se znovu neochotně zadívala na pootevřené dveře.
Ne že by se mi tam chtělo, ale asi nám nic jiného nezbývá... řekla si pro sebe a rázně k nim vykročila. Tesáky však měla v pohotovosti a byla připravená je v případě nutnosti okamžitě tasit a použít.
Tato místnost byla mnohem hezčí než předchozí. Ne, že by ta předchozí neměla pěknou štukovou výzdobu, ale tak nějak se na ní podepsal čas a nepořádek. O této místnosti se to říct nedalo, byla čistá, bez náznaku sutin a výzdoba byla pozoruhodně zachovaná. Ale na kochání se místní architektonikou nebyl čas, protože se jí v hlavě opět ozval ten hlas, přičemž sebou mírně trhla a chytla se za spánek.
Nesnáším, když mi někdo leze do hlavy... řekla si pro sebe, protože to byl skutečně nepříjemný pocit.
A kruci, další hádanka, zanadávala si pro sebe, ale po předchozí zkušenosti se to zdálo jako jediná možnost pro nalezení východiska z tohoto prapodivného labyrintu. Ale až dostane do ruky toho, který si s nimi takto hloupě hraje, tak ho roztrhá na milion malých kousků. Jenom doufala, že je Varren v pořádku, ačkoliv o něj starost neměla. V těchto ohledech to se slovy nejspíš uměl líp než ona, takže hádanky by mu nemusely dělat takový problém.
Ale nyní přišel čas zamyslet se nad další hádankou.
- vnitřní úvahy nad hádankou a vyslovení hypotézy | +
- Padáme z nebes do hlubin času... co by to mohlo být... vodopády padají, ale ne z nebes... že by déšť? přemýšlela pro sebe Timeya. Další část hádanky však jejím úvahám neodpovídala. Když se náš svět otočí vzhůru nohama, propast a nebesa se otočí a přeci zůstanou na místě... Kruci, když se otočí, jak by mohly zůstat na místě? Nebe se přece nemůže otočit vzhůru nohama... jedině, že by se odrazilo ve vodní hladině... Náš pád je oddálen a my tak ještě moment vydržíme... Moment, moment. Takže je to něco, co padá, pak se to otočí, ale přesto zůstane na místě a ještě tak moment vydrží... Co ksakru může padat do propasti času? vraštila Timeya soustředěně čelo, ale v okamžiku, kdy jí v hlavě zaznělo slovo čas ji napadlo naprosto jiné východisko než voda, nad kterou přemýšlela celou dobu. No jo, čas! Písek v přesýpacích hodinách padá dolů a měří čas, ale když se hodiny otočí, nebe zůstane pořád tam kde je a písek se může sypat znovu, takže může znovu měřit čas... Dávalo to ale smysl? A co když odpoví a odpověď je pošle zase někam, kde je bude čekat nějaké překvapení třeba i horší než pár zmatených kostlivců? Zkusila se na to proto zeptat i zbývajících členů skupiny.
„Napadají mě přesýpací hodiny. Nějaký další návrh?“ podívala se s tázavě zvednutým obočím na své spoluhadatele.