Skupina S - Freyja, Rianne, Varren Zaklínačka se pustila do hovoru s tím trpaslíkem. Alespoň na chvíli tak byla sama ušetřena jejího drčivého plynutí slov z jejích úst, které zřejmě nemělo konce, ať na jednu stranu, či druhou. Do hovoru jim nezasahovala, úplně dobrovolně se do konverzace totiž nehnala, a to obzvlášť díky přítomnosti oné zaklínačky. Ovšem její mírné rozladění a jistá nevraživost neměla co dělat s tím, jak je Rianne ukecaná, ale spíše kým byla. Se zaklínači neměla vážně dobré zkušenosti, a i když ten hromotluk na Skellige nevypadal jako zrovna někdo, kdo by ji jen tak zabil, ani tak si za takovou chviličku nebyla schopná vytvořit nějaké pouto důvěry k sortě osob, které monstra lovili pro obživu. Možná, že zaklínač ze Skellige nezabíjel jen tak bez příčiny, ale pokud by na ni vypsali zakázku, tak nějak nepochybovala, že by po ní šel. A ona si na všechny, kteří se mohli potencionálně stát jejími vrahy, musela dávat dobrý pozor.
To už ale Rianne stočila hovor k ní, takže, byť nerada, musela věnovat svou pozornost vnadné zaklínačce. Na všechny její otázky jí spíše odsekávala, vážně se nemínila družit, ale moc platné jí to nebylo, protože se zdálo, že Rianne si ve vedení konverzace vystačí i sama se sebou.
„To není žádná hádanka. Jméno Freya či Freyja je na Skellige dost běžné. To by pak musely být bohyně všechny toho jména,“ trpělivě, i když otráveně dovysvětlila Rianne tuto skutečnost, která se zdála víc než očividná, ovšem zřejmě ne pro zaklínačku.
„Nevěř všemu, co slyšíš,“ zavrčela nevrle po jejím zhodnocení, co tu dělá, a jaká je vlastně podle ní náplň práce štítonošek. Víc to nekomentovala, protože ač se to všechno zdálo Rianne vtipné, jí vůbec. Ale hlavně, že se zaklínačka uměla sama pochválit. Vlkodlačice udržela jazyk za zuby, když jí na Freyny cecky chtěla opáčit –
spíše u těch tvých. Nechtěla jí ale zavdat další příčinu k tomu, proč by do ní měla hučet.
„Vlci tvoří smečku,“ poučila ji, když jako tlupu si spíše představovala bandu přesně takových zaklínaček jako je Rianne. To by se pak přesně taková tlupa hodila někde do cirkusu, ale ona by tam rozhodně nezavítala.
Freyja se po zhlédnutí další místnosti a divnopsů, kteří se v ní nacházely, chtěla chovat tiše a obezřetně, aby se co nejvíce mohla soustředit na možný souboj, pokud k němu mělo dojít. Ta Kočka, která jí lezla na nervy čím dál tím víc, ale zřejmě byla jiného názoru a místo toho, aby zavládl v místnosti klid, vše hlasitě komentovala a nechtěla pustit trpaslíka do souboje, který Freyja právě započala. Místo toho, aby jí Rianne ihned se psy pomohla, se tam lenivě opřela o zeď začala se s trpaslíkem sázet o to, že jí bude stejně muset pomoci. Trpaslík na to svými slovy nereagoval, aspoň někdo tu dokázal zachovat klid, ale v ní samotné už tohle všechno začalo vřít čím dál tím víc. Rianne se nakonec k souboji přidala a vzala si do parády posledního z monster, kterého, stejně jako ona ty dva, přemohla, takže se potvory stáhly na chvíli do ústranní.
„Promiň, ale já přemohla dva, zatímco ty sis tu válela šunky opřená o zeď a sledovala to. Příště bys mohla míň kecat a víc makat, Kočko,“ obořila se na ni. Vážně neměla náladu na nějaké její vtípky.
Podivní psi se sice stáhli, ale to neznamenalo, že jim bude trvat věky, než se vzpamatují. Trpaslík požádal Rianne o to, aby mlčela. Trefná poznámka, protože zaklínačka, jako by si svým mletím pantem stále vynucovala pozornost, jenomže v tuto chvíli ji vážně nepotřebovali. Varren poté upozornil na to, že něco slyší zpoza kamene, který se nacházel vedle dveří, které by je odsud mohly dostat pryč. Ona sama se pečlivě zaposlouchala, díky svým zbystřeným smyslům slyšela lépe než trpaslík, který upozorňoval na zvláštní zvuk, ale měl pravdu. Vážně tam něco bylo a ona tušila, co.
„Ano, pane Varrene,“ oslovila ho zdvořile, protože on jí na nervy rozhodně nehrál a ani jí drze netykal jako ta zaklínačka, která po vyslovení jména zřejmě myslí, že je hned se všemi kamarádka.
„Vypadá to, že tam mají mladé, proto se chovali tak agresivně,“ vydedukuje.
„Chrání je,“ zhodnotila situaci, ale to už se k ní pomalu přibližoval mohutný divnopes, kterého posekala Rianne.
Napadal na jednu nohu. Otočila se ještě na trpaslíka a sdělila mu:
„To by byl dobrý nápad, ale bohužel bych u sebe našla možná tak oschlý krajíc chleba,“ pokrčila rameny a otočila se zpět na psa. Byla připravená zasáhnout znovu, jenomže chování stvoření se změnilo. Přistupoval k ní s jistou zvědavostí, větřil, ale nezdálo se, že by se znovu uchýlil k agresivitě, alespoň prozatím. A pak jí to došlo. Určitě z ní musel cítit vlkodlaka, jistá zvířecí část v ní toho netvora lákala.
„Mám nápad,“ hlesla trochu tišeji s pohledem stále upřeným na psa.
„Držte se za mnou a buďte zticha, i kdyby to, čeho tu budete svědky, působilo sebedivněji,“ poučila je a doufala, že k tomu nebudou mít žádné poznámky.
„Pokud to dopadne dobře, mohlo by nám to zajistit volný průchod. Mám zkušenosti se zvířaty,“ zalhala,
„dominance je v tomhle případě to nejdůležitější,“ dovysvětlila a počkala, až se oba postavili za ni – tedy snad uposlechli, protože nic z toho, co pronesla, rozhodně neříkala jen tak pro srandu králíků.
Poté velmi opatrně a pomalu začala klesat k zemi. Klekla si. Její oči zezlátly, protože chtěla podpořit své postavení něčím trochu divočejším, ukázat tomu zvířeti naproti ní, že pánem situace je tu ona a že si na ni jen tak nepřijde, že je tu tvor, který je silnější a dominantnější než on, který zřejmě vede onu podivnou smečku. Všechno samozřejmě činila tak, aby na ni neměla ani Rianne, ani trpaslík dobrý výhled a nemohli tak spatřit její divokost, tvrdost a vůdcovství v očích, které se těm lidským přestaly podobat.
Zírala mlčky na tvora s pohledem upřeným do jeho očí. Snažila se moc nemrkat a velmi pomalu kladla jednu ruku před druhou, sama teď možná působila jako nějaké zvíře, o to víc, když se z jejích úst vylinulo zavrčení, které se rozhodně s tím zvířecím srovnat nedalo. I pro ni to byl zvláštní pocit, protože tohle nikdy nedělala, rozhodně ne v lidské podobě. Pohled to mohl být trochu komický, nepochopitelný, jako by se sama stala na chvíli zvířetem v očích zaklínačky a trpaslíka. Opatrně se přibližovala k monstru a snažila se svým pohledem a pohybem přimět zvíře k podvolení se, nebo alespoň ústupu tak, aby skupince zajistila volný a bezpečný průchod k dalším dveřím, které by je odsud mohli dostat ven. Svým pohledem, mimikou ve tváři i držením těla tvorovi jasně říkala -
Já jsem tady pánem, já jsem ta, koho bys měl poslouchat, jsem vůdce, jsem alfa. Mimo herně:Boj o dominanci
Freyja - vůle (2)
Freyja an Varg hodil/a 2d6 a součet kostek je 8:
2, 6
Mohutný - vůle (2)
Freyja an Varg hodil/a 2d6 a součet kostek je 2:
1, 1
