Skupina H1 (Irviel, Aldarey, Kathika)Výraz neznámého muže se po její reakci značně proměnil. Podle všeho vůbec nečekal, že jej Irviel nepozná, takže jí pochopitelně začalo ještě více vrtat hlavou, odkud by jej mohla znát. Jen ať se snažila jakkoliv, žádná vzpomínka nepřicházela. Trochu jí svitlo teprve až ve chvíli, kdy muž lámanou starší mluvou prozradil, kde se to setkali. Chvíli na něj zaraženě hleděla, ale postupně se její výraz vyjasnil.
~Tys viděl moje představení,~ konstatovala s určitou samolibostí v hlase. Už nezmiňovala fakt, že tomu elfovi, nebo půlelfovi, málem zajistila podobný osud, jako svým dalším obětem u Oxenfurtské brány. Usoudila, že mu její zapál pro věc během převratu nejspíš zaimponoval a to vlastně vůbec nebyl špatný pocit. Třeba jej dokonce inspirovala, kdo ví. Neměla tedy důvod jej zatracovat, naopak jí náhle připadal o poznání zajímavější.
"Irviel aep Savinne," představila se celým svým jménem, což nedělala moc často, ale nyní usoudila, že to ničemu neuškodí.
Nic dalšího si v tuhle chvíli neřekli, neboť na ně promluvila lidská žena.
"Jak se jmenuješ ty?" zeptala se jí Irviel a poté odpověděla na otázku.
"Jen tak jsem se propadla do země v jeskyni. Jako kdyby to byla nastražená past," zhodnotila zpětně. Ta formulace,
taky vás to sem nějak dostalo, jen poukazovala na to, že Irviel nebyla jediná osoba, kdo tuhle situaci považoval za narafičenou. Aldarey se podivoval nad tím, jak se tu vůbec mohli ocitnout spolu, když byl v jeskyni asi každý dám, ale elfka pro to měla docela prosté vysvětlení.
"Magie," řekla přesvědčeně, ačkoliv o jejím fungování stále nevěděla skoro nic. Jinak si to ale vysvětlit nedokázala a všechno co se jim tady zatím dělo, její domněnku akorát potvrzovalo.
"To by nebyl dobrý nápad," souhlasila s poznámkou, že se nebudou rozdělovat. Vypadalo to, že by se mohli velmi rychle ztratit, zvláště pokud jednotlivé místnosti vypadaly tak podobně a bylo tu od začátku jejich pouti tolik dveří, že by je nejspíš ani nedokázala spočítat. Navíc, pro hádanky platilo jedno pravidlo - více hlav více ví. Tedy,
většinou. Všichni tři se opět shodli na stejné odpovědi, ale nikdo jim napřímo neřekl, zda se jednalo o správnou nebo špatnou odpověď. Pouze se ozvalo dvojí cvaknutí dveří.
"Takže doleva?" pohlédla na ženu a poté také na Aldareye, zda souhlasí s dříve navrženou strategií. Pokud nic nenamítali, přesně tam se vydala, opět první, jako průzkumník.
Další místnost byla čtvercová a rozhodně až nepřirozeně prostorná a prázdná na to, že se měli nacházet v docela obyčejném jeskynním komplexu. Tohle mělo k obyčejnosti hodně daleko. Ať už si o tom mohli myslet cokoliv, bylo jim znemožněno se vrátit, neboť za nimi něco zabouchlo dveře. Irviel lehce nadskočila, protože to v tom nastalém tichu vůbec nečekala. To však nebylo vše, okolí se náhle začalo třást a ozýval se uši drásající zvuk skřípání kamene. Irviel se podobně jako na začátku pokusila přitisknout ke zdi za sebou, aby na ni nic nespadlo. Místnost se před jejich očima proměnila a nakonec nabídla jen pohled na vysokou zeď s čímsi, co působilo jako vchod. Elfka zhluboka dýchala, oči měla vytřeštěné, nicméně když už vypadalo, že to skončí, začala se trochu uklidňovat.
"Kdo si tu z nás tropí žerty??" zvolala nahlas z nervozity, snad aby sama sobě dodala odvahu se hnout z místa. V tu chvíli se jeden z jejích společníků, Aldarey, prudce vznesl do vzduchu. Irviel cosi neurčitě vyjekla a uklidnila se teprve až po pár vteřinách, kdy zjistila, že se Aldarey drží na jednom místě, a hlavně - není mrtvý. Vypadal, jako kdyby ve vzduchu plaval. Irviel schovala nůž a místo toho si do rukou připravila luk, ne však proto, že by chtěla zkusit půlelfa sestřelit, ale protože to ve větším prostoru mohla být účinnější zbraň. A jeden nevěděl, kdy se mohla hodit.
"Vidíš něco?" zvolala směrem nahoru, protože pokud měl Aldarey nějaký rozhled, docela ráda by věděla, co se před nimi ukrývá.