Timeya se opírala o zeď s piktogramy a se svým obvyklým netečným výrazem pozorovala okolí, respektive své dva společníky, kteří se taktéž snažili zamyslet nad tím, co bylo v jejich odpovědi špatně. A zdálo se, že došli k podobnému závěru, jako Timeya ve svých myšlenkách. Překřížila si přes sebe kotníky, když se zády opírala o zeď a se založenýma rukama párkrát souhlasně kývla hlavou při Julianově odpovědi. „Zdá se, že máme podobný tok myšlenek,“ podotkl Timeya, „Je to sice trochu slovíčkaření, ale na nic lepšího jsem taky nepřišla." Slovíčkaření jako při uzavírání kontraktů nebo smluv, pomyslela si kysele Timeya. V komunikaci měla ráda jednoduchost, žádné vykrucování obchodníků a úředníků při vyřizování triviálních záležitostí. Poté se ozval i Sojka, že s návrhem odpovědi souhlasí a připojil i logický argument, že se v hádance zmiňuje množné číslo, což by taktéž odpovídalo zrnkům písku... ačkoliv hodiny byly taky v množném, respektive pomnožném čísle... Ale to teď bylo nepodstatné. Daleko podstatnější bylo to, že jejich odpovědi se setkaly s úspěchem a ozvalo se další uspokojivé cvaknutí dveří značících možnost průchodu do další místnosti.
Timeya se ztěžka odlepila od zdi a než vyrazila do další místnosti podotkla směrem k Sojce ohledně jeho předchozí poznámky. „Taky by to mohla být kletba,“ pronesla nijak nezabarveným hlasem, čímž konstatovala, že jejich současné patálie nemusel mít na svědomí někdo v reálném čase, ale mohlo se jednat o místo stižené nějakou kletbou. Jako zaklínač musela zvažovat všechny možnosti, kletbu nevyjímaje. Sice ji zaráželo to, že v místech prokletí se obvykle zjevovaly přízraky, ale jednak už narazili na kostlivce, jednak nebylo vyloučeno, že na nějaký přízrak narazí na konci jejich cesty... pokud k ní dorazí živí. Co se jí týkalo, nijak zvlášť proti mágům vysazená nebyla. Ona neměla ráda lidi tak nějak všeobecně stejně.
Timeya vkročila do další místnosti uvolněně, ale její smysly byly zbystřené v případě nečekaného útoku. A na krátký okamžik už se chystala naučeným pohybem zápěstí tasit své meče, když na podlaze a vlastně tak nějak všude po místnosti zaznamenala vlnivý pohyb. V prvním okamžiku si myslela, že se jedná o nějakou tekutinu nebo v předešlé místnosti zmíněný písek, ale když se pozorněji zaměřila i svým zaklínačským okem, zjistila, že se jedná o směsici různých předmětů všelijakých tvarů, velikostí a materiálů, které se tak nějak plácavě snažily vzlétnout na svých zakrnělých křidýlkách. Timeya si dřepla, aby si mohla předměty lépe prohlédnout, případně nějaký zkusit chytit, ale překvapilo ji, že jakmile se k předmětům přiblížila rukou, hbitě se kolem ní rozestoupily a její hrst zůstala prázdná. Timeya to pro tento okamžik nechala být a chvilku předměty zkoumavě pozorovala. Zahlédla lžíci, drobný nožík, kladívko, brousek, ale pak tu byly i podivné tvary, jejichž význam jí zůstával ukryt – jakási zvláštní kovová tyčinka se špičkou na jedné a s kulatým koncem na druhé straně... nejspíš nějaký zvláštní nástroj na obdělávání kůží nebo něčeho podobného, odhadla Timeya význam propisky. Byla zde i další spousta předmětů, které jí nic neříkaly a připadaly jí spíše jako nějaké nepovedené odřezky nebo zmetky při výrobě něčeho užitečnějšího. Ve své žabí perspektivě však stále zůstala a s mírně podmračeným výrazem se zaměřila na trojici dveří se zvláštními zámky. Respektive – zámek měly pouze jedny, protože v nich Timeya zahlédla otvor pro klíč, druhé měly místo kliky jakousi zvláštní placku a třetí jenom plošku s čísly.
Zaklínačka se zhluboka nadechla a poté se opět ztěžka postavila. Možná by stálo za to se na ty dveře podívat trochu blíž. Opatrně učinila jeden krok mezi předměty a čekala, jestli se na ni třeba najednou ze své „plácavosti“ krvežíznivě nevrhnou. Ale předměty se jí rozestoupily kolem chodidla podobně jako předtím kolem její ruky, když se je pokoušela uchopit. Uváženými kroky došla k levým dveřím s klíčovou dírkou a při cestě ještě mimo jiné zaznamenala i šrámy na podlaze v okolí sloupů. Jak s onou informací naloží teď, nevěděla, ale tušila, že by to v budoucnu bylo dobré podržet v patrnosti.
Přistoupila ke dveřím s klíčovou dírkou, kterou jemně přejela prstem, stejně tak i kliku a následně udělala to, co by nejspíš udělala většina lidí. Zkusila vzít za kliku a otevřít, ale narazila na odpor zamčených dveří. Alespoň to zkusila. „Možná by se k nim v tomhle bordelu dal najít klíč,“ otočila se na své dva společníky a se svým neutrálním výrazem ukázala na dveře s klíčovou dírkou. Pochopitelně se nabízely i zbývající dveře, ale hledání klíče k zámku jí nyní přišlo jako nejjednodušší řešení, ačkoliv se mohla mýlit a dveře mohly vést do pasti. I když on celý tento komplex byla jakási podivná past. Nedaly by se ty dveře prostě jenom vyrazit? napadlo ji v duchu, protože by se tím zřejmě zjednodušilo dost věcí, ale vzhledem k celému konceptu tohoto místa se dalo předpokládat, že jednak budou dveře vyrobeny z bytelného materiálu, jednak bylo vysoce pravděpodobné, že budou zajištěny i nějakou magickou bariérou. Sice byla zvyklá řešit věci silou, ale ta v tomto místě zřejmě příliš uplatnitelná nebyla.
Případné řešení zbývajících dveří ponechala svým společníkům, protože čísla i placka místo kliky se jí zdály nad její omezené zaklínačské vědomosti, takže se v chumlu věcí vydala hledat něco, co by mohlo připomínat klíč.
Mimo herně:
Obratnost (4)
2, 5, 3, 2
Timeya se předklonila a zahleděla se do chumlu předmětů až zahlédla několik klíčů různých barev na několika různých místech. Snažila se zaměřit především na ty modré, protože by dávalo smysl, že by modrý klíč mohl pasovat k modrým dveřím. Zkusila jeden z nich rychlým pohybem popadnout, ale klíč hbitě odhopkal o kus dál, takže Tim nezbylo než se zhluboka nadechnout a zkusit to znovu. Pokračovala pořád v pronásledování onoho klíče, který si vyhlídla a který se honosil tmavě modrou barvou, ale po několika pokusech okořeněných i několika nadávkami to vzdala a místo toho využila příležitosti k tomu, že se jí kolem kotníku vrtěl jiný modrý klíč, který měl pro změnu světle modrý nádech. Timeya ztuhla, napjala všechny smysly a poté se bleskovým pohybem vrhla k zemi, kde klíč hbitě chytla v pravé ruce a pro jistotu ho ještě zalehla, aby jí náhodou nevyklouzl. "Poď sem, ty malej hajzlíku," přechytila si ho pevněji do rukou a vítězoslavně s ním zamířila ke svým dveřím. Klíč vypadal na první pohled obyčejně, světle modrá barva na něm byla už trochu oprýskaná a ouško ve tvaru jakéhosi stylizovaného srdce neslo známky používání, jako ohlazený povrch nebo oprýsknutá barva.









