Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Laur]

Hned jak Raimond zabil vůdce lapků, pocestný a zaklínačka se vrhli na skupinku. Nedopadlo to tak, jak si Raimond představoval. Nikdo z nich nepřežil a jeden utekl. "Navrhuji je alespoň prohledat." Dívka mezitím v tom zmatku zmizela. Raimond slyšel v dáli její... Rodinu ? Možná. Dívka zmizela. Raimond pokrčil rameny. Vůbec se mu nelíbilo, že jim neřekla nic o knize, ale nedalo se nic dělat. V lese se nevyznal a akorát by se zde ztratili. Teď musel udělat jinou věc. Zapíchl do země meč a klekl si.
"Kreve, otče života a patrone Řádu mého,
o odpuštění tě žádám, a prosím o požehnání
meči mému, o přízeň tvou, jakožto i o ruku
tvou ochrannou pro bratry mé.
Ve jménu Otce”

Vstal a rozhlédl se po dvou pocestných. Jeden nespecifikovaný, druhou postavou byla zklínačka. “Jmenuji se Raimond z Carreras, jsem bratr komendy Řádu Kreveho v Oxenfurtu, rád vás poznávám. Nedaleko odsud je hospoda, navrhuji, abysme tam zašli a domluvili se na dalších krocích.”

[Eirlenn]

Ať už se Eirlenn do boje vrhnul s jakoukoliv vervou a odhodláním, rozhodně mu zabíjení nečinilo žádnou radost, byť si byl vědom toho, že tihle lumpové si nic jiného než smrt opravdu nezaslouží - aspoň pak už nebudou znásilňovat malá děvčátka. Jenže knězi před očima probleskly jakési válečné flashbacky a dokonce se mu ze vší té krve zhoupnul žaludek; očividně už všem těm hrůzám odvykl.
Nicméně po chvilce bylo po všem, a tak Lenn otřel krví potřísněný meč do mechu, načež ho schoval zpět do pochvy. Nic neříkal, jen se ohlédl za ženským hlasem, který zřejmě volal holčičku, a který podle všeho dívenka dobře znala, neboť se za ním rozběhla. „Nechť tě Lebeda ochraňuje, maličká,“ špitl do tmy, ale jinak byl tiše.
Druhý muž se zřejmě pasoval do čela jejich trojčlenné skupinky, což bylo Lennymu upřímně ukradené a jeho slova stejně moc nebral v potaz - pokud chtěl mrtvé prohledávat, ať je prohledává. „Spíš bychom měli pohřbít dívčina otce,“ hlesl potichu, přesvědčen, že tenhle muž by si náležitý pohřeb zasloužil. Pokud na to byl čas a prostor, Eirlenn trval na tom, že na tělo alespoň navrší kameny, avšak pokud prostor nebyl, tak se nedalo nic dělat.
„Eirlenn, služebník proroka Lebedy,“ představil se na oplátku a proti noci strávené v hostinci kupodivu ani nic nenamítal, jen ovšem povytáhl obočí, když Raimond zmínil další kroky. „Jaké další kroky? Dívčin otec je pomstěn, dívka je v bezpečí, žádné další kroky nejsou,“ namítl a zakroutil přitom odmítavě hlavou. Ať už se tu stalo cokoliv, on s tím nechtěl mít nic společného. Jen jedna věc ho trápila - Luna. Co to mělo znamenat, o čem to dívka vlastně mluvila, a jakou knihu to měla? To už se teď ale zřejmě nedozví.
Eirlenn tedy společně s ostatními zamířil do nejbližšího hostince, protože v tomhle proklatém lese už nechtěl trávit ani chvilku.

[Saxa]

Otec byl pomstěn, děvče zachráněno (zřejmě, pořád jí nešlo do hlavy, co ta malá dělala v noci v lese, i kdyby tu byla s otcem, a hlavně, jakou literaturu si to četla před spaním, že se tam psalo o rituálech - ale to možná byla až moc paranoidní), úkol splněn. V tuhle chvíli by nejraději oběma mužům poděkovala za spolupráci, našla Fujje a vydala se zpátky do vesnice zkontrolovat koně, najíst se a vyspat se, ale páni kluci měli jiné plány. A vlastně, proč by se cukala. Sice minimálně jeden z nich byl podivný patron s ještě větší mírou pobožnosti než ona sama a ten druhý měl zase až moc rád děti, ale hospoda prostě špatně nezněla. Rozloučit se s nimi mohla i tam. „Určitě bychom ho měli pohřbít,“ odkývala návrh toho méně divného, protože kdyby náhodou mrtvola obživla, alespoň by to neměla tak jednoduché. Možná by mu pro jistotu měla useknout hlavu... ale stačil ji letmý pohled směrem k jejím společníkům a rozhodla se, že se s případným nemrtvým potížistou vypořádá později.
Jakmile došlo na seznamování, rozhodla se omezit na výstižné: „Saxa,“ a více to nekomentovala. Že je zaklínačka, to mohli poznat i beze slov, a do toho zbytku jim nic nebylo. „Souhlasím s tím méně horlivým,“ ukázala na Eirlenna (Ó Matko, kdo se mu mohl pomstít ženským jménem, nebo je na tom snad tak bídně, že si ho spletli s holčičkou?), otřela meč o mech a hvízdla, aby přivolala vlka. Hubu měl krvavou od večeře, takže vypadal jako neškodný mazlíček. „Ale pivo si dám.“ No, nečekala, jestli se Raimond ujme dalšího velení a rozešla se směrem k nejbližší vesnici sama.
Jak jim oznámila, tak také udělala, a brzy v sobě měla dva korbely piva a slušnou večeři, přičemž pokud se Raimond rozhodl něco probírat, poslouchala to jen na půl ucha, aby ji třeba nezaskočilo nebo jí nepřestalo z jeho slov chutnat. S plným břichem a s vynaloženou námahou, navíc mírně umocněno vypitým pivem, ji přepadla únava a tak se brzy odvalila spát. Co dělali ti dva, to jí bylo vlastně i docela ukradené.

[Arleight Primm]

Trojice dorazila společně do lokálního malého pivovárku v nevelké vesničce. JEdnoduše řečeno - hostinský si rád zkoušel sám tvořit všemožné skvělé vynálezy. Když přišli do hospody, byla skoro plná, lidé byli vesměs při náladě a zbývalo už po málu stolů volných. Místo se však ještě pořád našlo a to okupili právě dva muži a jedna zaklínčka. V lístku našli věci jako čarovná pálenka, zelené pivo, vampýří krev, nebo doušek živé smrti, kam se pravděpodobně dodávala bobulka rulíku. Bylo toho ale ještě mnohem více, od sirupem slazeného ležáku, po medovou pálenku a slinu. Lokální hostinský patrně miloval svou práci a rád vymýšlel nové možnosti, jak zákazníkům zpříjemnit den. Samo sebou tu měli i nějaké víno, kupodivu i jedno lokální, velice oblíbené. Mohli si objednat jak jen bylo drahoceným zákazníkům libo - hostinský přispěchal, byl kupodivu dosti útlý, vypadal velmi mladě a vesele. Bylo možné, že si taky trochu toho alkoholu přilnul se zákazníky.
"Co to bude panstvo?" zeptal se a donesl jim to po čem jejich srdce nejvíce toužilo - samo sebou jen co se alkoholu týče a rád jim poskytl ten nejlepší pokoj, který tu nabízeli. Bylo na nich, jestli si chtějí ulehnout každý sám, nebo mít společný pokoj. Byl čas na zábavu, protože když začali někteří odcházet, zábava pro ně teprve začínala.

[Eirlenn]

Nakonec tedy naše (ne)svatá trojice skončila v malém pivovaru v nejbližší vsi, a přestože se Lenn v lese zařekl, že pít opravdu nechce, po vstupu do krčmy změnil názor - snad za to mohla ta uvolněná atmosféra, snad nepříjemný zážitek z lesa, který byl ještě pořád nehezky čerstvý a zkrátka potřeboval zapít.
Eirlenn přelétl pohledem všechny ty lidi, z nichž většina už určitě byla v náladě, načež se se svými společníky uvelebil u jednoho ze stolů. „Já bych zkusil to zelené pivo, děkuju pěkně,“ broukl k hostinskému a upřímně doufal, že to pivo nebude příliš silné a že si celý večer vystačí s jedním - Lenn nebyl zvyklý pít a opíjel se tím pádem nebezpečně rychle a snadno. A pak se měnil v příliš přítulné štěně.
„Co jste vůbec dělali v tom lese?“ zeptal se těch dvou, přelétl mezi nimi pohledem, a jakmile jim hostinský donesl to, co si objednali, ochotně si s nimi přiťukl, ačkoliv ani jednomu z nich rozhodně nezačal pošetile důvěřovat - dělat takové chyby se nevyplácelo. Jenže alkohol otupuje obezřetnost a obecně mysl, takže se Eirlenn brzy začal spokojeně usmívat, navzdory tomu, co zažil v lese, a v očích mu přeskakovaly jiskřičky. Uvolněná atmosféra panující v hostinci byla zřejmě přesně tím, co potřeboval.
Zřejmě není moc překvapivé, že u jednoho piva Lenny nezůstal, avšak s pitím to nepřeháněl; přesto se mu brzy začal motat jazyk, a myšlenky mu utíkaly všemi směry, takže když se občas dostal ke slovu, jeho řeč zřejmě nedávala moc smysl. A když se naši tři hrdinové posléze zvedli, aby se uložili do pokoje (nebo pokojů - Eirlennovi bylo nicméně úplně jedno, jestli bude spát osamoceně na slamníku, nebo někomu vleze do postele, byl konec konců opilý, měl tulivou náladu a na nic než hluboký spánek by se stejně nezmohl, i kdyby chtěl), měl kněz co dělat, aby nepolíbil podlahu, takže se pravděpodobně věšel střídavě na Saxu a Raimonda, a pokud ho ti dva odmítli vláčet sebou, zřejmě do postele dolezl dost zajímavým způsobem, neboť šel větší část cesty po čtyřech.
Jak málo stačí člověku, který není zvyklý pít, že...

[Laur]

Nakonec překvapivě všichni souhlasili. Dokonce i ten muž, ze kterého se vyklubal lebedista. Jmenoval se Eirleen. Žena měla jméno Saxa. A jak již bylo zmíněno, byla to zaklínačka. Samozřejmě souhlasil s Eirleenem, tělo muže bylo potřeba pohřbít. Vzal jeho mrtvolu a přehodil jí přes Dorian. Cestou k hospodě viděl jámu. Byla pravděpodobně vyrytá divokými prasaty, avšak nic lepšího po ruce neměli. Raimond položil mrtvolu do jámy a navršil na tělo kameny, které byly u cesty. "Ať dá Otec pokoj tvé duši..."
Došli až k nejbližšímu hostinci. "Na chvíli se do Vás oddělím, musím koni opatřit stáj." Vzal Dorian a šel s ní na dvorek hostince. Tam ji přivázal do stodoly. Rozhodl se, že přespí tady se svým koněm. Vydal se tedy k ostatním do hospody. Fakt, že si odmítl sundat svou zbroj, se projevil téměř okamžitě. Když vstoupil do hospody, nadchla ho svou příjemnou atmosférou. Po hospodě seděla směsice sedláků a selek, nějaký kupčík, a nakonec stůl se zaklínačkou a lebedistou. Poměrně hlučným a chřestivým krokem se vydal k jejich stolu. Pohledy většiny lidí v hospodě se samozřejmě stočili k němu. Mezi silné stránky Řádu nikdy nepatřila tichost. Usedl ke stolu. Když přiběhl hostinský, objednal si Eirlenn zelené pivo. Nikdy takové pivo neviděl, a ani neochutnal. A rozhodl se, že ani neochutná, rozhodl se dodržovat regule Řádu. "Poprosil bych vás o červené víno do velké karafy, prosím zředěné stejnou měrou vody. K tomu taktéž tři hrníčky." Kdyby se někdo rozhodl, že má chuť na víno, ať se může napít taktéž. Přinesli nápoje na stůl a přiťukli si. Pak lebedista položil otázku, na kterou Raimond odpověděl naprosto upřímně. "V Oxenfurtu nově zřídili komendu našeho Řádu. Můj oddíl je ubytovaný, a Severu snad teď nic nehrozí. Tak jsem se vydal prozkoumat kousek této země. Redanie je pěkná, a místní lid i panstvo milé. Je to zem, za kterou se bude bojovat příjemně. No, ale abych neodbočil, byl jsem ve vsi zvané Broňovice, a kvůli pověrám, které o tom lese kolují jsem se rozhodl vydat se do něj." A tak pili. A pili věru dost. Lebedistovi se začal motat jazyk. Koneckonců, Raimondovi taky. Nevěděl, jestli víno nakonec vypil sám nebo ne, ale bylo toho dost. Byl už čas jít spát. Raimond se rozhodl, že pomůže bratru v nouzi. Nabídl mu místo ve stodole, kde bude spát i on s Dorian. Při tom všem si nevšiml kam se vydala zaklínačka. Tak nějak zapomněl, jestli žena něco dělá, nebo ne. Po hodné chvíli se dostal do stodoly. Raimond se položil do slámy a na Eirlenna nebo zaklínačku Raimond úplně zapomněl.

[Saxa]

Než se tedy Saxa odebrala po svém, skončila v krčmě se dvěma věrozvěsty. Začínala pochybovat o tom, že to přežije s neporušeným psychickým zdravím, ale pořád se z nich mohlo vyklubat něco užitečného. Naděje umírá poslední.
Zatímco Raimond opatřoval svému koni stáj, ona šla zkontrolovat toho svého, ale pak už zamířila do útrob hostince, aby si dala tu očekávanou večeři a pivo. Zelené ne, zkoušku trav už měla jednu za sebou, takže si poručila obyčejné, ale silné pivo, a trochu nechápavě pozorovala Raimonda, jak si objednává ředěné (!!!) víno. A hrníčky. Inu, každý měl svoje úchylky, že.
Saxa si víno nedala, přiťukla si s nimi tedy svým korbelem a zaposlouchala se do odpovědi božího válečníka, jenže válka a politika šly vždycky mimo ni, pokud neohrožovaly nějakým způsobem ji osobně. „Vesničani tvrdili, že v tom lese straší, tak jsem se tam šla podívat. Asi to byli ti lapkové, co se na nás vrhli z lesa,“ pokrčila rameny, ostatně teď by tam už žádné stopy nenašla, ani kdyby se moc snažila. Sice jí stále vrtala hlavou otázka té Luny a knihy, co četlo to děvče, ale teď už s tím asi nic udělat nemohli. „Možná zítra zkusím najít to děvče a její rodinu, abych se jich zeptala na tu knihu.“ Usoudila, že by to nemusel být špatný nápad, ale ráno moudřejší večera a teď už opravdu nechtěla vymýšlet nic, co by si do rána nemusela pamatovat. „A co jsi tam dělal ty?“ Otočila se na druhého bohabojného muže u stolu a řádně se napila.
Možná těch piv bylo nakonec víc než dvě, ale však taky měla postel na blízku. A pokud Lenn nechtěl vyspávat na slámě ve stodole s koněm a Raimondem, podepřela ho a odvedla do svého pokoje. Stejně byl naprosto neškodný...

[Arleight Primm]

Bylo od nich vskutku chvályhodné, že se rozhodli muže ještě pohřbít, jejich činy byly zaznamenány světlým očkem někde z dáli, nebylo možné jej vidět - ať už to byl pták či osoba, pravděpodobně si jen vítr pohrál s šuměním stromů.
Alkohol byl překvapivě dobrý, možná proto to donutilo mnichy vypít o něco více, než zaklínačka, která samozřejmě měla vyšší imunitu, alespoň v tomhle ohledu. JEště chlapcům pomáhala do pokoje, kde se nakonec všichni složili ke klidnému a mírumilovnému spánku. Bylo to až nad ránem, kdy venku ještě byly vidět poslední hvězdy, a spánek zaklínačky byl vyrušen. Ona jediná se probrala, když už byla zavázána v pytli, mohla se vzpouzet jak chtěla, nakonec byla jednoduchou magickou formulí opět uspána do mírumilovného spánku. Všichni do jednoho byli ukradeni z postelí, jako by to byly pouhé hračky.
Mohli se probudit až chvílí před polednem, v opuštěné, napůl pobožené dřevěné chatce stále v pytlích. Mniši s odpornou kocovinou, ale zaklínačka při smyslech. Museli se z pytle dostat, což nemohl být moc velký problém. Zbraně měli stále na svých místech, akorát hlavy jim tolik nemysleli, chudáčkům nezkušeným. Tma je probudila a nepříjemný kousavý pytel. Jakmile se z něj poprvé podívali na světlo, které bylo v tomto momentě velice nepříjemné očím, mohli vidět ženu, celou v bílém - kalhoty, korzet i košile, na které byla kožešina z bílé lišky se sponou z měsíčního kamene, příliš bledou s bělostnými vlasy a očima tolik modrostně světlýma, že pomalu nebyly rozeznatelné od bělma. Žena se na ně dívala, vypadala znuděně, jako by snad už čekala dlouho, než se probudí.
Jakmile se z kukly dostal první motýlek, jen se přesladce usmála a pronesla "Myslela jsem, že tu budeme čekat do večera" řekla a seskočila k nim z trámu. Zatím od ní nemohli odtrhnout oči, takže se na ni pouze dívali, aniž by tušili, co je v místnosti čeká.

[Eirlenn]

„Jenom jsem tím lesem procházel,“ opáčil Eirlenn, když se jeho vlastní otázka obrátila proti němu. „Nechtěl jsem nocovat v hvozdu nebo poblíž něj, to místo mi připadalo poněkud... zvláštní. Děsivé,“ přiznal a pokrčil rameny. A pak následovala ta nerozumná pitka, která je zřejmě dostala do velmi nehezké situace.

Když se totiž Eirlenn probudil, byl v pytli. Doslova.
Nejen, že mu bylo naprosto příšerně a cítil se, jako by ho podupalo stádo koní, ale ještě navíc se skutečně tísnil v nějakém pytli, aniž by měl byť jen mlhavé tušení, jak se do něj dostal. Nevěstilo to ovšem nic dobrého a kněz se okamžitě pokusil dostat z pytle ven. Při každém prudším pohybu ale potichu skuhral, neboť ho příšerně bolela hlava, a při každém pokusu o přemýšlení se mu chtělo zvracet, neboť se s ním rozhoupal celý svět.
Po nějaké chvíli se Lenn probojoval na světlo světa, avšak prakticky okamžitě toho zalitoval - temnota pytle byla jeho očím totiž daleko příjemnější. Světlo ho přímo udeřilo do očí a projelo mu až kamsi do mozku v podobě ochromující bodavé bolesti. „U Lebedova vousu,“ zaskuhral potichu a promnul si čelo a spánky, ve kterých mu tepala bolest. V hlavě mu mimo jiné blikaly výstražné majáčky, že něco není v pořádku, že by se měl okamžitě vzchopit, tasit meč a bránit se, ale i kdyby chtěl, nebyl toho schopný.
Už jen to, aby se dostal z pytle ven, ho obralo o většinu zbývající energie. „U všech ďasů, kde to jsme?“ zaprskal rozmrzele. „A kdo jste vy?“ probodl vzápětí krajně podezíravým pohledem ženu, kterou logicky považoval za jejich únosce. „Co po nás chcete?“ mrmlal, zatímco se pokoušel dostat z pytle ven a postavit se na nohy, což se mu nakonec snad povedlo, i když se mu svět několikrát ošklivě zahoupal pod nohama. Mladý kněz měl pocit, že se obsah jeho žaludku brzy také podívá na světlo světa.
Možná by bylo načase trochu se pomodlit - navzdory potencionálnímu nebezpečí tedy Eirlenn sepjal ruce a tichounce zamumlal krátkou modlitbičku, pokud jej ovšem neznámá žena nějak rázně nepřerušila: Lebedo, buď nám nakloněn, veď nadále kroky nejen mé, ale i mých společníků, a dodej nám sílu potřebnou k tomu, abychom mohli čelit všem nebezpečenstvím, jež nás čekají na naší cestě. Bez modlitby by stejně Lenn nedokázal bystře a zdravě fungovat, takže bylo načase dát se trochu do kupy, hm?

Mimo herně:
Modlitba za léčení

Eirlenn hodil/a 5d6 a součet kostek je 21:
6, 3, 4, 5, 3

Ochranná modlitba

Eirlenn hodil/a 5d6 a součet kostek je 18:
3, 6, 6, 1, 2

Výsledek:
Takže pokud nám to vypravěč nezatrhne, kocovina je fuč a k obranným hodům si počínaje touhle chvílí přičítáme +1.

[Laur]

Raimondovi se zdál přímo dokonalý sen. Seděl v krásném klášteře za hezkým dubovým stolem. A to nebylo to nejlepší. Kolem byly lesy, tekla říčka a hned vedle lesa byla úchvatná louka s květinami. A vrcholem všeho byla veliká kniha, kterou Raimond musel přepisovat. Nádhera.

Co už tak nádherné nebylo, bylo probuzení v pytli. Konkrétně byl v nějaké polorozpadlé chatce. Zaregistroval, že je s ním i Saxa a Eirlenn. "Dobré ráno." Pronesl k nim přátelsky. Bylo fajn, že tady aspoň nebyl sám. Pokusil se přemýšlet, co udělat, ale vůbec nemohl srovnat myšlenky. Strašlivě ho bolela hlava. Začal se tedy modlit ke Krevemu, snad to nějak zabere... Nebyl vůbec schopný fungovat.
Mimo herně:
Modlitba za léčení(2+2)

Laur hodil/a 4d6 a součet kostek je 15:
4, 4, 3, 4

Udělalo se mu hned lépe. Otec mu požehnal. Bylo mu podstatně lépe, rozhlédl se kolem a všiml si ženy na trámu. Seskočila k nim dolů. Přesladce se usmála a mluvila. Raimond neměl rád mluvky. Alespoň ne v těchto situacích. Žena byla oděna celá v bílém, nějaký kult ? Netušil. Nahmatal svůj meč. Rukojeť sevřel do svých rukou, pochvu stiskl koleny. Ještě předtím ale poprosil Kreveho o požehnání pro čepel jeho a jeho druhů.
Mimo herně:
Požehnání pro čepel(2+1)

Laur hodil/a 3d6 a součet kostek je 7:
1, 4, 2

Kreve mu zjevně nehodlal nijak pomoct, pomůže si tedy sám. Eirlenn se dosápal z pytle, už byl venku. Teď přišla jeho chvíle. Vší silou trhl, čímž uvolnil meč a rozřízl pytel. Pak jen vstal, postavil se vedle Eirlenna, meč připravený ve varovné poloze.
"Teď nám řekneš, co jsi zač, kde to jsme, a proč si nás sem přinesla a jak si nás sem dostala."